"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

neděle 21. prosince 2014

Zlomový okamžik

Dostala jsem dnes zajímavou otázku a mám takový pocit, že odpověď na ni by mohlo zajímat víc lidí. Hlavně proto, že mi ji už několikrát v životě někdo položil... Ta otázka zněla takto:
Hanka, chcem sa Vas opytať, ako ste prisli ku pozitivnemu mysleniu, brať veci s nadhľadom, mať radosť zo zivota. Moc ma ta zaujima. Bola som aj na seminari o mysleni, no moc ma to neposunulo. Čo bol pre Vas taky zlomovy bod? Dakujem za odpoveď.“
Zlomový bod... Kdy pro mě nastal? Byl vůbec nějaký? A pokud ano, byl jeden? Co mě opravdu změnilo? Co mě přimělo k tomu, abych začala žít jinak? Tuto otázku jsem si již několikrát položila, vždy hlavně proto, že se mě na to někdo zeptal... a odpověď zní... zásadní zlomový bod vlastně nebyl! Můj život se skládá z mnoha malých či větších zlomových momentů a z mnoha malých či velkých „AHA momentů“. Ale že by bylo „něco to jedno jediné“, co mě totálně od minuty změnilo, to opravdu nemůžu říct.

Bylo to vždy podobné, jako když se napouští pomyslná nádoba, která se ale po svém naplnění převrhne a vyleje svůj obsah do další nádoby. A ano, nakonec stačila jedna jediná kapka k tomu, aby se ta nádoba převrhla, ale co každá ta malinká kapička předtím? Ta byla přeci úplně stejně důležitá! A když se ta jedna menší nádoba převrhla a vylila svůj obsah do větší nádoby, nastal znovu ten samý proces. Znovu se nádoba plní a plní po malých kapičkách, až....

Život je pro mě jako proces a cesta. Mnohdy se dostanu do slepé uličky, nebo si uvědomím, že jsem došla někam, kde se mi ale vůbec nelíbí, protože jsem nějak po cestě zapomněla, kam jsem vlastně chtěla jít. A nebo jsem si ani neurčila žádný směr. A kdo ví, co je správné? Mít jasný cíl a směr a nebo se jen tak bloumat po krajině a užívat si různá překvapení, která potkáme? Já to fakt nevím...

Již mnohokrát jsem se slyšela, jak sama sobě říkám, že musím vědět kam jdu. Musím mít plán. Musím zabrat a makat, jinak ničeho nedosáhnu. A úplně stejně mnohokrát mi takový malý lásek kdesi vzadu říkal: „Nech to být, nespěchej, počkej a ono to k tobě přijde samo...“ Znáte to asi taky, že?

Zjistila jsem, že musím naslouchat oběma! Jeden bez druhého jsou totiž úplně ztraceni. Ten první nesmírně vyčerpává a nutí mě k výkonu a po nějaké době si uvědomím, že jsem jako křeček, který běhá v tom pomyslném kolečku stále dokola, ale vůbec nic nevyprodukoval. Ten druhý mě zase dostává do situací, kdy je mi krásně, ale zničeho nic pocítím strach, protože nevím jak a co dál. V obou extrémních případech se cítím ztracená. Jediné, co mi funguje. je vědět proč něco dělám a co chci docílit a potom dovolit věcem, aby se stali. Bez přílišného tlaku, ale zároveň s dostatečnou vizí do budoucnosti.

Tento postoj není jednoduchý a většina lidí se k němu dostane až po určitých životních zkušenostech, trablech, pádech a znovuzrození. V tom nejsem nijak jedinečná...

To je vlastně ten hlavní důvod, proč se umím na věci dívat pozitivně. Protože už dobře vím, že nemůžu některé situace změnit, ale vždy můžu změnit svůj pohled na ně. Hledám v každé nepříjemné situaci příležitost k růstu nebo pochopení. A mám takovou dohodu sama ze sebou. Říkám si, že v životě zažívám v základu dva pocity, ty příjemné a ty nepříjemné. Ty příjemné jsou potvrzením a ukazatelem, že jdu správným směrem a ty nepříjemné jsou příležitostí a ukazatelem ke změně...

Mnohokrát se mi stane, že jsem nešťastná a uplakaná, ale i tehdy vím, že život je krásný a že se děje něco, co mě někam posouvá. Záleží jen na mě jak dlouho a jak moc potřebuji k tomu, abych přišla na to, co mi vlastně nevyhovuje a co se děje... a potom už je to docela snadné. Nadechnout se, vydechnout a udělat první krok mimo komfortní zónu, kde to znám,ale kde mi není už dobře. My lidé se obecně bojíme změn, je to dáno způsobem naší výchovy a strachem, ve kterém jsme neustále podporováni a on v nás narůstá. Ale uvědomujeme si vůbec, že jsme svobodní? Jak moc máme možností? Uvědomujeme si, že jsme si do těch našich klecí v kterých nám není dobře, vlezli sami, zamkli jsme se a ještě jsem sami a dobrovolně zahodili klíče???

Vlastně si teď při psaní těchto řádků znovu uvědomuji, jak moc mi pomohli všechny nepříjemné situace v mém životě. Právě ony byly jako kamínky a písek, které opracovávaly diamant, který pomalu ale jistě začíná nádherně zářit. Ten diamant má v sobě každý z nás, jen ho někdo má hodně obalený a trvá to, než se ta vrchní slupka „obouchá“. Někdo září hned a někomu to trvá roky. Já jsem z těch, kterým to trvalo roky. Ale kdoví, možná o to cennější ten můj diamant je ;) Každopádně mi všechny moje pády a vzlety pomohly k velkému uvědomění.

Mám nekonečné možnosti a moje pravé Já vlastně nikde nezačíná ani nekončí! Jsem nic a zároveň úplně všechno. Zároveň jsem maličká, jako kapka v moři a zároveň jsem celým tím mořem! Jsem svobodná bytost bez tvaru a hranic, která je připravená k „naplnění“. A jaký tvar si dám a čím se naplním, to je přeci na mě!

Tímto děkuji za položenou otázku, protože mě "přinutila" k tomuto malému zamyšlení, které možná pomůže i vám. Jak to máte vy? Nastal u vás jeden zlomový moment a nebo jich také máte několik?

Krásný předvánoční čas přátelé, kdyby nebylo vás, tak já ani nevím kolikátého dnes je a přesto je mi nádherně :) Jak říká prasátko Pú. Dnes je můj nejoblíbenější den v celém životě. A jak říkám já, existují jen dva dny v roce, kdy nemůžeme cokoli změnit. Jeden se jmenuje včera a druhý zítra. Proto žijme DNES přátelé. A žijme tak, jakoby to byl náš poslední den a zároveň plánujme tak, jako bychom neměli nikdy zemřít! Krásný den všem a pokud bych si mohla něco přát od Ježíška... tak ... kéž jsou všechny bytosti šťastny...


pátek 19. prosince 2014

Světla Hoření

Když jsem poprvé slyšela jméno Světla Hoření, říkala jsem... to má slečna jasnovidka zvláštní nick name :) Žena, která mi o ní říkala se usmála a říká mi, to není nick name, to je opravdu její jméno. A já na to: "Jakože jí rodiče dali jméno Světla a jmenujou se Hoření, jo?" A ona: "Ano, přesně tak." Řekla jsem jen: "Wow, tak to je hustý!"

Když jsem se rozhodla ke Světle do jejího salonu Žena Bohyně objednat a vzápětí jsem to udělala, byla jsem v divném stavu. Cítila jsem už několik dní nebo možná i týdnů na povrchu hrozný zmatek a úzkost, protože jsem stála na prahu nového života, ale pod tím vším se v hloubce ukrýval obrovský klid a jistota. Ale ten povrchní pocit mě stahoval do svého středu a já jsem měla pocit, že se v něm utopím!

Když jsem pak ke Světle měla jít, dozvídala jsem se zprávy, že je trošku divná a znásobeno mým divným pocitem, rozhodla jsem se návštěvu u ní zrušit. Protože jsem ale měla v ty dny děsný šrumec, vždy, když jsem měla čas to zrušit, zapomněla jsem na to a naopak, když jsem to chtěla zrušit, neměla jsem čas. A tak se stalo, že jsem si v pondělí ráno v posteli uvědomila, že jsem svou návštěvu, která byla asi za 3 hodiny doteď nezrušila. A najednou jsem měla naprostý pocit jistoty, že tam musím. Ať už to vypadá jakkoli bláznivě. I když mám mnoho na práci, protože v sobotu odlétám do Egypta, kam jsem se rozhodla přestěhovat...

Když jsem ke Světle jela autem se svým přítelem (expartnerem), celou cestu jsem v autě plakala. Měla jsem pocit, že jsem úplně ztracená. A tak nebylo divu, že jsem se nakonec opravdu ztratila. Stála jsem na tramvajové zastávce asi 20 metrů od domu, kde má Světla salon a místo, abych šla na uvedenou adresu, nasedla jsem na tramvaj a ta mě odvážela pryč. Až když jsem byla asi 4 zastávky od salonu, jsem si podle navigace v mobilu uvědomila, že se od místa určení vzdaluju a ne přibližuju!

Když jsem konečně ke Světle dorazila, cítila jsem se fakt na dně. Říkala jsem Světle: "Moc se omlouvám, ztratila jsem se a vlastně... cítím se úplně ztracená." Ona se mě zeptala: "V sobě nebo ve světě?" A já jí říkám: "...Oboje." Usmála se na mě a pověděla mi: "To bude v pořádku, jen si vydechni a pojď dál..."

A tak začala moje třídenní návštěva u Světly a Petra:) Ano, čtete dobře, třídenní!

Když jsme se dostali k samotnému čtení, kdy je Světla v "jiném stavu", dostala jsem jejím prostřednictvím vzkaz, který zněl takto: "Ona nic nepotřebuje, všechno má! Ona jen potřebuje prázdniny! Být u nás, jako u babičky a u dědečka. Potřebuje, aby se o ni někdo chvíli staral a ona si mohla odpočinout... Prostě tu musí zůstat tři dny na prázdninách!" V té chvíli jsem začala znovu plakat, protože to bylo přesně to, po čem jsem už delší dobu toužila. Nemuset nic a vědět, že se o mě někdo chvíli postará a že jsem v bezpečí. To byl přesně ten pocit, který mi chyběl...

Petr, partner Světly, který v jejich dvojici funguje jako "uzemňovač" a (kromě toho, že vede dotekovou terapii) klade při výkladu otázky a vlastně vede toto čtení, se díval nevěřícně na Světlu a pak na mě a pokoušel se v tom zorientovat a ptal se Světly jak to myslíš? Jakože někam odjedeme nebo Hanička někdy přijede...? A Světla mu říkala, ne ne, ona tu zůstane teď! Petr byl stále trošku zmatený, protože mu docházelo, že to není tak jednoduché, že oni mají klienty a že já mám asi nějaký program, protože věděl, že odjíždím... Zkoušel se ještě zeptat: "A co ten Egypt? Můžeš aspoň něco říct o tom Egyptě?" A Světla nato už trošku rozzloběně: "Proč se mě na to teď ptáš? Ona bude za tři dny úplně jiná, teď tam nemá cenu vůbec chodit, teď prostě jen potřebuje prázdniny, chápeš to???" Petr i já jsme pochopili, že nemá cenu bojovat a Petr položil poslední otázku: "Dobře, Hanička tu zůstane na prázdninách, ale co to udělá s námi?" Světla se usmála a řekla: "Nám to pomůže..."

Čtení bylo u svého konce. Světla se odpojila a přesto, že to bylo krátké, byla velmi silně unavená. Všichni jsme koukali a začali řešit, jak to tedy uděláme :)

Zvláštní bylo, že jsme opravdu pondělí, úterý a středu měli všichni takový program, který se dal nějak přeorganizovat a přesunout. Udělali jsme to a začali tři dny, které cítím dodnes jako prospěšné pro nás všechny. Světla a Petr byli úžasní a už v podvečer jsem měla pocit, že je oba znám léta. Jako bych opravdu byla na prázdninách ve své rodině.

Rozhodla jsem se, že to řeknu jen mé nejbližší kamarádce a počkám, co se stane. Ona mi napsala odpověď... Ty seš fakt magor! potom mi říkala... "Tak tentokrát jsem o tebe měla fakt trochu strach, myslela jsem si, že ti už fakt hráblo :) "

Nebudu vám vyprávět celé tři dny, není to podstatné, podstatné bylo moje uvědomění. Že jsem vždy v bezpečí. Že život a svět je bezpečné místo. Že když potřebuji, vždy se mi dostane podpory a opory. To je to, po čem jsem toužila a bála jsem se, že nemůžu prožít... Vím už poměrně dlouho, že tu největší jistotu mám v sobě a že se o sebe dokážu postarat i opřít, ale poslední měsíce a možná už skoro roky se učím, že se mohu opřít taky o někoho jiného, že nejsem na světě sama. Že jsme propojení, že jsme jedním... a Světla s Petrem mi ukázali, že toto propojení opravdu existuje. Moc jsem si přála zažít tento pocit s partnerem, ale do této doby jsem bohužel nebo možná bohudík (kdo ví, proč se děje to, co se děje) jsem ten pocit nezažila. To se možná dozvím někdy později. Důležité je, že jsem toto poznání dostala prostřednictvím dvou, pro mě v tu chvíli naprosto neznámých lidí. Možná to bylo proto, abych se nestala na muži, který mi v budoucnu tuto oporu poskytne, závislou, protože bych si myslela, že je tento prožitek tak ojedinělý a vzácný, že mi ho může dát jen on jediný. Takže teď už vím, že je to pravidlo života a vesmíru. Vesmír, svět a život je bezpečné místo!

Po třech dnech strávených u Světly a Petra jsme udělali druhé čtení a Světla vlastně jen pojmenovala všechno, co jsem věděla. Všechno to, co jsem i já sama schopná vidět, když se zklidním a dostanu se pod ten povrchový zmatek. Mám v sobě obrovský dar, úplně stejně jako každý z nás, jen ho musím umět vidět a dovolit si se na něj napojit...

Asi vás nepřekvapí, že mě Světla viděla v Egyptě, že věděla, že sem patřím, že zde budu šťastná a dostanu se mnohem blíž k sobě samé a svým darům než v Evropě. Viděla mě jak hodně píšu. Viděla mě šťastnou s mým partnerem. Viděla, že pomůžu nejen sobě, ale i jemu a dokonce mnoha dalším lidem, když tady budu - míněno v Egyptě, kde teď právě jsem a píšu :) Viděla mě jak zářím a pomáhám ostatním také zářit a to je přesně to, co chci dělat. Pomáhat lidem cítit se šťastnější!

Chtěla bych Světlušce a Petrovi z celého srdce poděkovat za ty tři úžasné dny. Věřím, že jsem jim také zanechala po sobě nějaký dárek, který se nedá vyjádřit penězi... Odjížděla jsem opravdu jako od babičky, vybavená domácím ořechovým olejem, kterým se tady mažu a vždy si na ně dva vzpomenu.

A závěr? Světluška a Petr pomáhají lidem uvidět jejich vlastní světlo v temnotě, ve které se každý z nás občas ztratí... Děkuji vám oběma, miluju vás, babičko a dědečku!

S láskou a úctou Hanka

středa 10. prosince 2014

Romantika jak z filmu :)

Jako, fakt mazec. Říkala jsem si, že nebudu zveřejňovat úplně všechno, ale vlastně, proč ne :) dělám to tak už dlouho a budu v tom pokračovat. Vždyť o tom to je, žít tak, abych to udělám, mohla napsat na nebe. A pokud chci sdílet svůj příběh, budu ho sdílet bez cenzury. Je to jedno, najde se určitě spousta lidí, kteří si budou klepat na čelo a říkat, že jsem naivní blázen, ale mě je dobře. I s tím, že jsem možná naivní blázen...

Takže novinka číslo jedna: jsem vdaná a posílám vám videopozdrav :)

Uzavřela jsem sňatek s Egypťanem a je to tzv. orfi sňatek, to znamená, že u nás v ČR neplatí. Je to pro mě něco, jako být zasnoubená a vzala jsem si čas na to, abych se rozhodla, jestli náš sňatek uděláme oficiálním a platným i v ČR. Můj milovaný muž mě hned po příletu požádal o odpuštění (udělal z jeho pohledu velkou chybu a chtěl to napravit), vyznal mi lásku a položil mi otázku... Hana, will you marry me? (Hani, vezmeš si mě?). Je to jako v pohádce a vypadá to fakt až skoro praštěně :)

Vím, co vás asi napadne... hloupá a naivní blondýna a vyčůraný a dychtivý Egypťan. Nechám na vás, co si o tom budete myslet, stejně není v mé moci to ovlivnit a vlastně ani nechci. Jestli vás tenhle seriál baví, sledujte ho, pokud ne, přepněte kanál :)

I pro mě je někdy těžké uvěřit tomu, co se děje a moje mysl vymýšlí různé příhody a konstrukce. Ale Bože, kdo ví, co je správně??? Prostě žiju a dělám to, co mě baví a naplňuje radostí. To stačí, ne? A pro ty z vás, kteří máte pocit, že jsem cvok.... můžete říct to samé? Žiju a dělám to, co mě baví a naplňuje mě radostí?

Včera jsme opět byli na weding párty a já jsem měla možnost zažít jaké by to bylo, kdybych byla já v té hlavní roli. Byla to tedy ta část jen pro muže, ale protože jsem Evropanka, mám různá privilegia a tudíž mohu na párty pro muže. Fakt super zážitek :) takže včera jsme tancovali v prostřední uličce a já jsem si připadala jako hvězda (což mimochodem v profilu Dynamiky bohatství opravdu jsem), viděla jsem jak můj muž díky mě září a jak se mu líbí mít mě vedle sebe. To je prostě moc hezký pocit a je jedno, jestli je tím mužem Čech nebo Egypťan... Samozřejmě, že jsou zde určité rozdíly a časem se o nich více rozpovídám, ale zatím není nic, co by mi bránilo být v tomto vztahu spokojená a šťastná.

Myslím, že to pro dnešek o vztahu stačí a já se jdu věnovat tomu, proč tu hlavně jsem a to je můj nový bussiness. Včera jsem dostala super zpětné vazby, když jsem se zeptala na zájem o "tak trochu jinou dovolenou", takže s chutí do toho! I love my life ;)

Krásný den všem přeje naivní a romantická blondýna :)







úterý 9. prosince 2014

Jsem v Egyptě!

Uf. Tak jsem tady :) Fakt se stalo to, co jsem chtěla. Žiju v Egyptě. Je pro mě zvláštní to říct a vědět, že je to pravda, protože ještě se cítím jako na dovolené. Bydlím v hotelu, ve kterém i pracuju. No, pracuju je silné slovo :) zatím se tu spíš poflakuju. Co je mým úkolem tady? Pomoci propagovat hotel a přivítat u nás nové české turisty. Manager hotelu je můj kamarád a líbí se mu moje idea. Začala jsem tvořit nový bussiness a věřím, že se mi brzy podaří, aby se v něm rozproudila energie.

Jaké jsou naše plány? Začnu příběhem... Když jsem si před třemi lety začala uvědomovat, že už se mi nelíbí život jaký žiju, neměla jsem vůbec představu o tom, co jiného bych mohla nebo chtěla dělat. Trvalo tři roky než jsem na to přišla. Mezi tím jsem prožívala spoustu věcí, které mi pomohli toto vědomí najít. Miluju být mezi lidmi, ale stejně tak miluju být sama. Zkoumala jsem sama sebe, kde se cítím šťastná, při jakých činnostech. Zjistila jsem zajímavé věci :) Baví mě být u moře a povídat si s lidmi, kteří jsou na dovolené. Miluju tu energii, kterou mají, když nechají starosti doma a žijí tady a teď. Tu samou energii cítím na seminářích osobního rozvoje. Zde také lidi žijí plně tady a teď. A pak miluju být sama ze sebou a třídit si v hlavě myšlenky tím, že píšu. A v neposlední řadě chci spolupracovat, vím, že ve spolupráci je obrovská síla.

Takže závěr? Chci žít u moře, být na seminářích a psát. A je to :) docela easy, že?

Jak už to chodí, když jsem si ujasnila co chci, okamžitě mi začali do cesty chodit situace, lidé a věci, které potřebuji. Potkala jsem ženu, která taky miluje Egypt a ta mě seznámila s novým projektem jménem YEAH COACH. Tento projekt je zaměřen na tři věci - vzdělávání, pomáhání a tvorbu hojnosti. Což se mi okamžitě zalíbilo a stala jsem se malým investorem tohoto projektu a po schůzce s autorem projektu jsme se domluvili na spolupráci. I jemu se líbí moje idea.

Konečně se tedy dostávám k odpovědi na nejčastější otázku, kterou mi lidé kladou a to je: "A co tam budeš dělat?" :) Jako první odpovídám..."Budu tam žít" :) a jako druhé: "Ráda bych vybudovala agenturu, která bude pořádat u moře "tak trochu jinou dovolenou". Dovolenou, na které si můžete nejen odpočinout, ale také se vzdělávat a zažít něco výjimečného. Ráda bych pozvala do Egypta lektory, kteří v ČR dělají úspěšné semináře. Také různé kouče a trenéry. Ve spolupráci s projektem Yeah Coach, budeme nabízet osobní rozvoj na dovolené plus dovolenou s určitým programem typu výuka jazyka, cvičení jógy, kreslení u moře... Také chceme vytvořit program speciálně pro muže, proženy i pro páry. Je toho poměrně hodně, co mě napadá a co tu vidím."

Rozhodla jsem se také, že budu svůj život tady sdílet s vámi a každý den natočím krátké video o tom, jak se cítím nebo co prožívám. Je to taková pomůcka pro mě samotnou a taky ukázka toho, jak lze změnit život. Věřím, že my lidé milujeme příběhy (proto se koukáme na praštěný seriály a na life style show. A já jsem dost praštěná na to, abych se s vámi o svůj příběh podělila.

Videa, která nahraji na youtube, budu sdílet tady, přijde mi to jako nejlepší způsob. Tady máte první z nich. Můžete si všimnout, že jsem nebyla daleko od pláče a poměrně zmatená, protože říkám, že je šestého prosince a ve skutečnosti bylo sedmého :)

Přesto, že žít tady je můj sen, někdy to určitě nebude lehké a já budu prožívat i záchvaty úzkosti a strachu. O tom je život. O celém spektru emocí a o tom, jak s nimi umíme naložit...

Tak tedy opět vítejte v mém světě a ráda vás přivítám i v mém druhém domově, v Egyptě ;)

S láskou Hanka