"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

středa 30. října 2013

Den 146 a 147

Well. :) Další dva dny mého krásného života. Dnes jsem měla poměrně hodně silnej zážitek. Povídala jsem si s klientkou a uvědomila jsem si jednu věc. Že jsem na konci jednoho svého životního období. Stalo se vám to taky někdy? Že jste věděli, že už je čas? Čas na změnu… Že jste prostě bytostně cítili, že pokud něco neuděláte, umřete, prasknete, zblázníte se? Tak přesně v tomto stavu jsem se nacházela dnes já.


V podobném stavu jsem se nacházela těsně předtím než jsem začala hubnout. Taky jsem věděla, že je čas. Že jsem připravená. Že už nechci. Že už nemůžu… že právě teď začínám měnit svůj život. Potažmo sama sebe. Věděla jsem, že mám dost síly, odhodlání a schopností to udělat. A zvládla jsem to.


Teď jsem v podobné situaci. Můj nápad, který jsem před rokem dostala, začíná dostávat konkrétní podobu. Jednám s investorem, kterému se můj projekt líbí! Před rokem jsem si myslela, že to nikdy nepůjde, že nikdy neseženu peníze, že toho nejsem schopná…


Po roce a půl intenzivní práce sama na sobě vím, že jsem schopná všeho, čemu uvěřím. A taky vím, že existují lidé, kteří mají peníze a chtějí je investovat do zajímavých projektů. A jednoho z nich jsem potkala… Nechci o tom zatím moc mluvit, protože je to v jednání, ale vím (fakt to vím!), že to dopadne! Vím, že můj projekt bude! Že se stane skutečností.


Cítím se jako bych byla těhotná… už vím, že mám v sobě dítě, ale ještě to nikdo jiný neví. Už vím, že ve mě poroste, ale ještě to není vidět. Už vím, že ve mě poroste a že mu dám to nejlepší, co můžu, ale nikdo kromě mě neví zda jsem toho schopná. Už vím, že to bude holčička, ale nikdo mi nevěří :) prostě ten stejný pocit… to dítě donosím, narodí se a já udělám vše proto, aby rostlo, sílilo, krásnělo a začalo po čase žít svůj vlastní život.

Jsem těhotná mým nápadem. Mým novým projektem. Jsem těhotná mým snem… A vím, že se můj sen jednoho krásného dne opravdu narodí. Držte mi palce prosím ♥

www.hankapiskova.cz

pondělí 28. října 2013

Den 144 a 145

Vážené dámy, vážení pánové ( k mému překvapení čtou můj blog i muži…). Dnes bych se s vámi ráda podělila o mou “náladu” co se týká hubnutí. Začala jsem přesně před 5-ti měsíci a mám dole už 18 kilo… ale za poslední měsíc a půl se moje váha posunula nejdřív malinko dolů a pak zas malinko nahoru a pak zas malinko dolů :)

Proč? Mám pocit, že nastává klasický “komplex” lidí, kteří zhubli. A to je stav, kdy si říkáte… tohle si můžu dát, vždyť je to jen jednou. Mám dole xy kilo a jsem přece dobrá/ý… pozor na to! Teď je podle mého názoru přesně další mezní a kritický bod. Když teď vydržím a nepolevím a ustálím se na mých nových návycích, mám vyhráno. I když (mezi námi děvčaty), myslím si, že člověk, který byl jednou obézní, spadá to stejné kategorie jako alkoholik. Už je prostě jen “abstinující”.

Jak to vím? Už jsem třikrát v životě zhubla kolem 20-ti kilo a taky jsem dvakrát v životě kolem 20-ti kilo přibrala… není to zas tak složité. Ani jedno, ani druhé. Nejsložitější je vydržet a nepolevit! Ať už zhubnete jakýmkoli způsobem, nejtěžší je si svou novou váhu udržet po kritickou dobu, kdy se “ustalují” naše nové návyky a my jsme vlastně jakoby nazí a velmi zranitelní. Staré je pryč, nové ještě není ukotvené… mnozí se tohoto stavu můžou zaleknout. Ty jo, něco novýho, ty jo, já jsem to dokázal/a. Panebože, já mám obrovskou sílu a moc! Vlastní síla, odhodlání a moc je jednou z překážek, které sami sobě klademe. Vím, že to nezní moc logicky, ale mnohdy to tak je… Mnohdy se bojíme vlastní schopnosti více než vlastní neschopnosti…

Ale mnozí také “usnou na vavřínech”, i to je poměrně obvyklé. Chtějí čerpat ze své “slávy” po zbytek života… to taky není úplně cool strategie :)

Takže přátelé, pokud jste zhubli nebo jste se svým tělem či životem udělali jinou velkou změnu, vytrvejte a neposerte to :) Mnozí z nás těsně před cílovou čárou zpomalí a někdy to i vzdají. Proč? Je to zajímavý fenomén. Už se totiž potom nemohou vymlouvat a schovávat. Už něco dokázali a mohou mít strach, že pak se to po nich bude chtít pořád. Je to jako když žena ukáže muži že umí dobře vařit a nebo umí dobře… (doplň si sám :) ).

Život je plný výzev a nových cílů, bez toho se nikam neposouváme! Takže ano, já jsem zvládla 18 kilo a zvládnu i těch posledních 5 (nebo 3 - to už je v podstatě jedno…). Ale už mám nový cíl! A ten se netýká mého těla. Tuto problematiku už mám mít zvládnutou a “zapsanou pod kůží”, na tom už není co vymýšlet. Prostě mám staronové tělo a už je nastaven automat. Čím více pozornosti  bych věnovala strachu, že si svou postavu neudržím, tím rychleji by se to stalo!

Co z tohoto mého povídání dnes vyplývá? Že pokud se blížíte k cíli, je důležité nastavit autopilota na klidný a bezpečný let v pohodlné a příjemné výšce a víc se tím nezabývat.  Čím se naopak musíme zabývat je a příprava na nový start. Autopilot už bude zvládat řídit náš let bez komplikací sám, ale řídící věž potřebuje zaměstnat, jinak začne vymýšlet blbosti ;)

Takže vzhůru do nových výzev. Já o té své teď ještě mluvit nemůžu, ale chystám velký projekt. Projekt, proti kterému je zhubnutí jen dloubání se v nose :) Nicméně… záměr je stejný a jasný… uspěju! To vím! Jinak bych do toho už ani nešla. Díky Bohu za všechny životní lekce, které mě naučily to, že pokud něčemu nevěřím, nemám s tím ani začínat…

Krásný den vám všem a nezapomeňte… dávejte si nereálné cíle a věřte v jejich naplnění! Život je báječná hra, tak pojďme si hrát ;) fňukat a stěžovat si můžeme vždycky, ale věřte mi, to zas není taková sranda a potěšení, je to fakt pruda :) Tak co, chcete žít a nebo pomalu zaživa umírat?

www.hankapiskova.cz

sobota 26. října 2013

Den 143

  • Dnes bych se s vámi ráda podělila o komunikaci mezi mnou a jednou ženou. Napsala mi dopis, ve které mě žádala o radu. Napsala mi, že řeší podobné téma jako já a že vnímá stejně jako já, že její vnitřní muž a žena nejsou spolu v harmonii. Až když jsem dopsala tento dopis, uvědomila jsem si, že možná pomůže i vám ostatním, tudíž ho s vámi sdílím.

  • Ahoj Ivetko, moc mi pomohly knížky od Davida Dejdy. Četla jsem knížku pro ženy, Když jde o muže, také knížku pro muže Cesta pravého muže a teď naposled Cesta nespoutané ženy.
  • Všechny mi pomohly a řekla bych, že právě mě dala nejvíce knížka Cesta pravého muže. Uvědomila jsem si, že jsem vůbec nechápala podstatu ženství a mužství. A taky že když nepoužívám vnitřního muže k vedení sama sebe, začnu to promítat do maminkovského komplexu ve vztahu s mužem.

  • A protože vím, že vše začíná u mě, rozhodla jsem se si to v sobě pořešit. Můj bývalý přítel byl nádherné zrcadlo a ukázal mi to poměrně jednoznačně. Taky jsem s překvapením zjistila (podle toho, co jsem řekla ve chvílích, kdy jsem byla uvolněná), že mám v sobě nějaká přesvědčení, o kterých jsem úplně nevěděla.

  • Jedním z nich bylo, že vlastně nechci svůj život řídit, že bych chtěla, aby to za mě udělal muž. Ale pokud chci muže, který je tím mužem s velkým M, musím já být zase ženou s velkým Ž. Tudíž ano, stále chci být ve vztahu ženou a nechat se vést... ale nejdříve musím umět vést  sebe sama a svůj život. A ne že potkám muže, na svoje plány a vize zapomenu a budu tu jen pro něj. Takhle to nefunguje.

  • Takže vnitřního muže využiju a dám mu prostor k tomu, aby se rozhodl mou vnitřní ženu vést tak, aby mu věřila. Aby jí ukázal cestu a dovolil jí být ženou. Ale k tomu, abych mohla mít i takový vztah “venku”, nejdříve to musím zharmonizovat uvnitř sebe samé. Takže musím začít realizovat svoje plány a nejen o nich mluvit...

  • Stejně, jako jsem to dokázala s hubnutím. Mám v sobě mnohem větší potenciál, který jsem doteď potlačovala a nevyužívala a pochopila jsem, že takhle to dál fakt nepůjde...

  • Snad jsem ti pomohla aspoň mými pocity, třeba se v tom najdeš Ivetko.

  • Dělám to tak, že si sama v sobě představím celý vesmír. Vše, co je uvnitř mě, vidím navenek. Takže pokud něco "venku" nefunguje, je to odraz toho, co nefunguje uvnitř mě... Harmonie, to je to slovo, které mě právě teď napadá.

  • Dnes se mi zdál zvláštní sen. Byla jsem namačkaná v autě s dalšími lidmi (všechny je znám) a jeli jsme odněkud, jakoby z dovolené. Ale místo toho, aby jsme letěli letadlem, nacpali jsme se do auta, kde nás bylo o dva víc, než je možné. Jakoby všichni byli opilí nebo spali nebo tak něco a přišlo jim to jako dobrý nápad. Nikdo pořádně nevěděl kudy máme jet, navigace nefungovala, neměli jsme peníze na další benzín, auto nebylo naše...

  • Viděla jsem jak řidič usíná za volantem a viděla jsem do jakého nebezpečí se řítíme... prostě jsem zakřičela STOP! Zastavila jsem to auto a začala jsem se všemi třást a budit je a křičela jsem... co to děláme? Vždyť to je všechno špatně! Takhle to nejde. Byli jak zdrogovaní... takže jsem začala dělat kroky, které by mě zachránily. Ano, mě. Ne ty ostatní, ale mě. Ale zároveň jsem věděla, že když zachráním sebe, zachráním i je a oni se pak možná probudí a možná ani ne a nebudou o tom ani vědět. Možná si budou myslet, že to byl jen příšerný sen a někteří ho i zapomenou...

  • Pak jsem se probudila a byla jsem stále v tom příšerném pocitu že jsem jim nepomohla... a až teď, když to píšu si uvědomuju tu hloubku tohoto snu.

  • Děkuji ti Ivetko za to, že jsem ho mohla hned zprostředkovat a že jsem ho pochopila...

  • Stále dostávám důkazy o tom, jak všechno se vším souvisí a jak je vše.

  • Děkuji ti. Teď mě napadá, že z tohoto dopisu udělám dnešní blog a doufám, že ti to nebude vadit... možná i ostatní ženy mají podobné otázky. Krásný den Ivetko.

    Takže krásný víkendový den i vám všem ostatním. A nezapomeňte jít volit. Protože vše (tudíž i stav našeho státu), začíná v nás samotných...


pátek 25. října 2013

Den 141 - 142

Hurá, moje váha už jde zase směrem dolů. Za chvíli budu po malé přestávce na čísle, na kterém se to nějak zaseklo. To číslo je 82. Když jsem dosáhla váhy 82 kilo, můj život se na chvíli změnil a s ním se změnily i moje stravovací návyky. Ta přestávka trvala měsíc. Jsem zpět a pokračuju v tom, co jsem si za předchozí měsíce nastavila.

Tou první změnou v mém životě byl nový partnerský vztah, díky kterému jsem polevila. Proč? Chtělo by se mi říct že nevím, ale vím. Považuju tuto životní lekci za zkoušku. Jakou zkoušku? Toho, jestli si stojím za tím kdo jsem, kam jdu, co chci a co nechci. Jestli prostě už umím postavit sebe na první místo. Jestli už umím říct ne druhému člověku, pokud musím říct ano sobě. Někdy to prostě nejde skloubit.

Takže jsem s novým vztahem začala polevovat a přidávat do jídelníčku některé věci. A potom jsem vyrazila na dovolenou a tam jsem naprosto cíleně nechala svůj stravovací režim trošku “zvlčet”. Výsledkem bylo za jeden měsíc ne kila dolů, ale naopak kila nahoru.

Ale pozor, důležité pro mě je, že jsem se vrátila zpět sama k sobě a najela jsem zpět na svou cestu, ze které jsem se na chvíli ztratila. Takžééééééééééé, do konce roku máme 2 měsíce a mě zbývají 3 kila k dosažení mé velké výzvy a 5,5 kilo k dosažení big challenge, kterou není 80 kg, ale 77. Moje dnešní váha je 82,5 kg. Vím, že to dám!

A co se týká mého soukromí… tam došlo taky ke změnám. Rozešla jsem se se svým přítelem. Proč? Nechtěl, abych o tom mluvila,ale já zas nechci lhát. A pokud je můj život z mého vlastního rozhodnutí veřejný, sdílím i to, co se úplně nepovede... Nechci mu nijak ublížit tím, že to budu veřejně řešit, tudíž bych to pro tuto chvíli shrnula do jedné věty. Ta zní: “Přestala jsem věřit tomu, čemu jsem na začátku věřit chtěla”. Jak rychle se to rozsvítilo, tak rychle to zhaslo… to se někdy stává.

Nebudu mluvit o něm, ale budu mluvit o svých pocitech. Je pro mě zajímavé, že cosi hluboko uvnitř mě mi dávalo signály, že něco není v pořádku, ale nechtěla jsem jim naslouchat. Byla jsem šťastná, že jsem potkala muže, který vidí mou krásu. Dámy, něco vám prozradím… je mnoho mužů, kteří vidí naši krásu, ale jen o tom možná nemluví ;)

Můj přítel mi dal nádherný dar. Uvědomila jsem si plně svou vlastní hodnotu. Pokud dáváme něco hodně “levně”, druzí se k tomu daru tak potom chovají. Dalším darem bylo uvědomění si mé vlastní mužské složky, se kterou jsem nebyla vyrovnaná. Uvědomila jsem si, že jsem toužila po to, aby mě nějaký muž zabezpečil, abych nemusela svou mužskou složku využívat. Ale to asi v mém případě ještě nejde. Ještě mám sama na sobě trošku práce. Ještě potřebuji dát svému vnitřnímu muži prostor. Nevyužila jsem totiž naplno svůj vlastní potenciál a vesmír mi dal jasně najevo… ne ne, holčičko, tudy cesta nepovede. Protože pokud chceš touto cestou jít, sobě ani svému partnerovi nepomůžeš, naopak. Dělala by jsi mu maminku a on by nikdy nevyužil zase svůj potenciál. A ty by jsi zas neměla prostor využít ten svůj k vlastnímu rozvoji. Ne, nechtěla jsem svého muže vést a učit ho. Přesně to totiž dělají maminky. Pokud potřebuje muž vzor, učitele a mentora, musí to být jiný muž, ne žena. Tak to bohužel je.

Tudíž jsem opět sama, ale připravená se pustit do další neprozkoumané části sebe sama. A tou částí je já a můj vnitřní muž. Velmi zajímavé téma…

Krásné dny plné lásky vám přeje Hanka

www.hankapiskova.cz

středa 23. října 2013

Den 140 a uplynulých 21 dní bez kontaktu

Moji milí,


děkuji všem za přízeň a za to, že jste se mnou zůstali přesto, že jsem tu 21 dní nebyla. Vracím se zpět z cesty. Ta cesta trvala 21 dní. Část této cesty jsem strávila na dovolené u moře, konkrétně v Marsa Alam v Egyptě, část na semináři v Bratislavě a část v mém domě, sama ze sebou.


Začnu od hubnutí. moje váha se za tu dobu nezměnila. Možná je malinko vyšší. Dnes ráno jsem na váze viděla číslo 84 kg. Na dovolené v Egyptě jsem si dovolila být free a nekontrolovala jsem tolik co a kolik jím. Základem mého jídelníčku byla stále zelenina a ovoce, ale přidala jsem i trošku pečiva (kroasany s čokoládou na snídani, pečené placky v peci na oběd, palačinka ke svačině a výborné cosi, co vypadlo  trošku jako slaný koláč k večeři) a to se samozřejmě hned odrazilo na mé váze. Takže jsem se vrátila s dvěma kily navíc ;)


No což, mám ještě dva měsíce a zbývají mi 4 kila do mého maxima, kterým je 80 kilo. Možná půjdu k big challenge a budu chtít dosáhnout 77, ale možná taky ne. Vlastně jsem zjistila, že mi na tom až tolik nezáleží. Myslím tím na čísle, které vidím na váze. Důležité je jak se cítím a to rozhoduje. Cítím se skvěle. Kdyby jste se chtěli mrknout jak vypadám, tak tady mě máte v celé mé kráse :)





V Egyptě jsem dozrála k dalším velkým rozhodnutím, se kterými se s vámi časem podělím. K velké změně došlo i v mém soukromí, ale zatím o tom psát nebudu. Dejte mi prosím chvíli čas.


Dnes bych ráda podpořila všechny z vás, které se vydaly na cestu hubnutí a na chvíli ztratily směr nebo uhnuly z cesty (jako právě já na dovolené). Dámy, nic se neděje! Jen prosím nerezignujte. Nevzdávejte to a vraťte se zpět ke svým novým návykům. Já vím, že máte chuť to vzdát. Ale nedělejte to! Šupy šup zpět. Berte malou či větší přestávku v dodržování nových návyků jako opravdu přestávku a ne jako selhání. Protože co je důležité? Ne to, aby jsme byli stále perfektní, ale pokud zakopneme a třeba i spadneme a natlučeme si čumáčky, musíme vstát, otřepat si kolínka, pofoukat bolístky, nadechnout se a jít dál!


Tak tedy dnes máme 23.10. a já pokračuji na cestě za svým cílem. Budu ráda, pokud mě budete stále doprovázet a zůstanete po mém boku. Dělá mi dobře vaše podpora a děkuji vám za ni.


Těšte se na nové poznatky, nové cíle, plány a příběhy. Mám jich pro vás dost ;)

S láskou vaše Hanka

www.hankapiskova.cz

úterý 1. října 2013

Den 128

Je až neskutečné, co všechno se změnilo za dobu, co píšu tento blog.


Uplynulo a rozpustilo se 128 dnů, 18 týdnů a čtyři měsíce ( a kousek - samozřejmě).


Také se rozpustilo a odešlo 15 kilo nadváhy. Zkouším si představit, že si hodím na záda batoh s 15-ti kily a budu ho celý den nosit…příšerná představa!


Dále se rozpustilo pár mých starých myšlenkových vzorců a strachů. Některé z nich se sice držely “zuby-nehty”, ale nakonec se přeci jen odporoučely :) Nicméně stále ještě na mě vykukují moje hodně skryté a rafinovaně zakuklené potvůrky. Docela by mě zajímalo, zda někdy nastane čas, kdy budu fakt “čistá”.


A to je vlastně věc, které mě dnes tak nějak více zaujala.


Je zajímavé, že to je asi nikdy nekončící proces. Ale přesto existuje okamžik, který je zvláštním způsobem zlomový. Ten okamžik bych nazvala BIG BUT :) Proč big but? Česky řečeno Velké Ale? Co to znamená?


Je to ten okamžik, kdy si uvědomíme, že na otázku: “Jak se máš?” (ať si ji položíme sami nebo nám ji položí někdo jiný…) neodpovíme větou:  “Stojí to za hovno, ale dneska se ještě nic neposralo, takže vlastně v pohodě”, nýbrž použijeme opačné “ale”. Ta odpověď zní: “ Mám se skvěle. Sice ještě nejsem na 100%, ale vím kde právě teď jsem, co chci, kam jdu a věřím, že dříve či později dojdu do svého cíle.”


Vidíte ten rozdíl? Je obrovský! Moudří lidé se soustředí na to dobré a tomu věnují svou pozornost. Proč? Tísíckrát opakovaná věta… “To, čemu věnujeme pozornost, roste.”


Co mi tedy v mém životě “narostlo”? Sebevědomí, sebeláska, pocit klidu, víra ve vlastní schopnosti, víra v druhé lidi a v nějaký vyšší princip (nazvěte si to jak chcete). A nejen to, je toho mnohem více. Moudrost, úcta, pokora, trpělivost a láska. Je toho hodně, že?


Také mi kromě jiskřiček do očí, přibyl můj nový partner. Jak se to stalo? Prostě jsem byla připravená. A kdo je připraven není překvapen :) Zajímavé, tuto větu už dnes píšu podruhé…


S tím, že věnuji pozornost dobrým věcem a hledám pokaždé aspoň ještě jeden pohled i na situace, které v první chvíli vypadají fakt nepříjemně nebo nehezky, souvisí následující “rada”.


Doporučila bych vám se čas od času vydat do “horních pater”. Co tím myslím? Někdy se tak trošku utápíme v naší vlastní bažině a čím víc “šlapeme vodu”, tím hlouběji se boříme. Když si uvědomíte, že jste v nějaké situaci “až po uši”, zastavte se! Ať už budete v sebevětším stresu či budete řešit sebevětší problém, ať už jste uprostřed konfliktu či bojujete o své místo na slunci… pokud si uvědomíte, že lapáte po dechu, přestaňte dělat to, co právě děláte a vydejte se “nahoru”.
Zkuste se na tu situaci podívat s nadhledem. A o to pečlivěji, pokud máte pocit, že se vám dějí ty samé věci stále dokola. Stává se vám to, že stejnou větu vysloví vaše kamarádka (pro muže - partnerka), servírka v restauraci a zároveň třeba vaše kolegyně? Ne, neznamená to, že všechny ženy jsou blbky, znamená to, že se o slovo hlásí něco z vašeho podvědomí, co je připraveno k vyřešení a rozpuštění (a zároveň oputění a odpuštění). Zajímavé kolik podobných slov máme, že?


Mě se teď stalo, že jsem slyšela od mého nového přítele podobná slova, jako před časem od mého syna a kdysi i od mého muže. Obviňování, které ve mě vyvolávalo pocit viny. A nastoupila naše stará známá oběť - ublížená. Skleslá a “zhasnutá”. A otázky typu: “Co dělám špatně”.


Naštěstí už z toho umím ven...


Musela jsem si na chvíli odskočit “nahoru” a podívat se na to, co ve mě způsobuje to, že mi říkají podobné věci? Proč? Na jaký nevyřešený program to ukazuje? Co potřebuju pustit? Co už mi neslouží?


Zjistila jsem, že je to můj “maminkovský komplex”. To, že jsem v sobě měla hluboce zakořeněné, že muži jsou vlastně tak trochu neschoopní a my ženy je musíme stále někam tlačit, hlídat je a posouvat, aby oni něco dokázali, udělali, zařídili… Uf. No… nic moc, že? Kde se to ve mě vzalo? Možná tušíte správně :) Maminkovský komplex pochází od maminky. Rodinný model. Táta neumí být mužem a jeho roli přebírá máma. Takže máma více používá svou mužskou energii a táta logicky přebírá tu ženskou.


Chtěla bych mít vedle sebe muže? Pak se musím soustředit na svou ženskou energii, ale ne na tu mateřskou. Pokud bych to dělala, tím pádem by se můj partner musel zákonitě měnit na mého syna. Syna už mám a naopak ten už také dospěl a já se učím vidět v něm muže. Takže tudy cesta nevede.


Jak z toho ven? Tak, že musím nechat svého partnera, aby se choval jako muž a ne jako dítě. Vidím, že dělá nějakou “chybu” a mám chuť mu to říct? Ne, nemůžu… i chyby totiž člověka posouvají a neustálé peskování našim partnerům bere jejich mužnost.


Chci mít vedle sebe muže? Musím mu v první řadě dovolit, aby mužem mohl být! Co když se pletu já a jeho “chyba” mu pomůže k tomu, aby dokázal něco velkého?


Není lepší se “odevzdat do rukou” svého partnera a dovolit mu, aby nás vedl životem stejně, jako muž vede při tanci? No, tak mi třeba šlápne párkrát na nohu a nebo splete kroky, no a co? Důležité je, že když ho neodradím a budu mu věřit, stane se z něho dříve či později mistr!


Říkáš si, že je tvůj partner dřevo a vést se nikdy nenaučí? Tak proč mu neřekneš děkuji a nenecháš ho jít tančit s jinou? Třeba jen prostě nemáte stejný rytmus… To jsem zjistila v mém manželství a odešla jsem. No a prosím, potkala jsem muže, který tančí životem ve stejném rytmu jako já. Jen se musím naučit zavřít očka, vnímat jen jeho srdce a zvuk hudby a nechat se unášet… A kroky mu radit mu jen tehdy, pokud se mě zeptá :)


Wow, to jsem se zase rozepsala :)

Tak tedy všem mužům přeji moudré ženy, které umí důvěřovat v jejich odvahu, sílu a moudrost a dovolí jim se občas mýlit a být tak trošku mimo ;)

A všem nám ženám přeji moudré muže, kteří nás umějí pevně a zároveň jemně stisknout a s láskou nás vést, jak v tanci tak životem...

www.hankapiskova.cz