"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

pondělí 30. prosince 2013

Video ;)

Mám pro vás video - 6 měsíců poté ;)

A pokračování :)

neděle 29. prosince 2013

Fotogalerie 3



Prosinec - 26.12.2013
6 měsíců od počátku tranformace mojí postavy





Den 203 - 206

Rok 2013 se chýlí ke svému konci a je čas na malou bilanci.


Ten můj rok byl opět hodně zajímavý! To se mu rozhodně upřít nedá. Plný zvratů, nálezů a ztrát. Některé ztráty jsou velmi přínosné, jiné nikoli. Ale prý letošní rok prověřoval co vše je a co není trvalé. Dobrá tedy :)


Co jsem ztratila? Skoro 20 kilo. Velmi přínosné. Cítím se skvěle. Krásná, zdravá, sexy a žádoucí. Nicméně jsem to pořád já. Co jsem změnila je jen forma. To, co se teď ze mě vylouplo je prostě jen jakési jádro, které tam vždycky (pod určitým druhem skořápky) bylo. Dnes jsem četla úžasné pojednání o letošním roku, kde nás autorka přirovnává k ořechům. Proč? No, k jádru se dostanete pouze tehdy, když ho pořádně zmáčknete, popřípadě do něj fláknete šutrem… takže letos to bylo ve znamení “Jen do mě, schválně co unesu…”


S kily jsem rozpustila určitý druh ochrany. Tu výše zmiňovanou skořápku. Ano, i to je přínosné i když je to někdy dost náročné a dost to bolí. Ty jo, je to jízda být takto obnažená, vlastně svým způsobem nahá…ale o to víc opravdovější, autentická a “čistá”. Je čas odhodit masky, přestat hrát divadlo a začít pravdivě, naplno a opravdově žít. Noooo, taky jízda!


Někdy se mi chce přibrat, schovat se, nasadit si známou masku a pod ní plakat. Místo toho dělám už více než půl roku to, že se “vystavím” a pláču veřejně. Ale díky tomu se můžu i veřejně smát. Vždyť pláč a smích, radost a smutek, láska a strach - to jsou dvě strany jedné mince. Je to sám život. Jsou to emoce, pocity, stavy duše. Je to to ryzí, živé a klidně někdy i bolestné, ale každopádně je to opravdové.


A já teď opravdově prožívám lásku i smutek. Smích i pláč. Radost i lítost… Právě teď. Díky setkání s lidmi se dostávám hlouběji sama k sobě. Všichni lidé nám jsou zrcadly, ale některá zrcadla jsou trošku zaprášená a vidíme v nich jen “povrchní” obraz sebe sama a některá jsou tak křišťálově čistá, až z nich jde trošku strach. Z té hloubky, intimity a opravdovosti.


A já jsem právě teď jednoho takového člověka potkala. To, co v tom zrcadle vidím se mi velmi líbí a zároveň mi to ukazuje velmi podrobně nějaká stará zranění a jizvy. A to není jednoduchý pohled. Trošku to bolí… ale jsem za to zrcadlo vděčná, vím, že jsem tím pádem připravená svá stará zranění přijmout, opečovat a uzdravit.


Co dalšího jsem ztratila, co umřelo, jsou některá moje očekávání, skryté programy a iluze. To taky docela bolelo. Sakra, nebylo by mi líp za tou maskou :) Jasně že ne! už to nejde. Už není cesty zpět…


A tak měním svůj život krok za krůčkem. Pěkně s pokorou k sobě samé, ostatním i nějakému vyššímu principu. Věřte mi, že pro egoistu, kterým jsem byla a možná stále ještě jsem, to není vůbec lehká cesta. Ale vyplácí se…


O novém roce a o tom jakou cestou se chci vydat, napíšu až později. Chystám se na Rituál splněných přání s Deniskou a Richardem. Tam si chci vytvořit (vlastně poprvé na začátku roku)  jasný záměr na příští rok a pokračovat v tom, co jsem letos načala - s tím, že žiju vědomě a zodpovědně svůj život. S láskou, pravdivostí k sobě samé a pokorou k životu.


No a abych se dostala k praktickým věcem :) Ok, máte to mít. Přesné míry a váha od 26.5.2013


6 měsíců - mínus 16 kg - Ano, není to těch dvacet jak jsem chtěla. Ale vlastně ano, protože jsem dvě kila v průběhu podzimu nabrala a pak je zase zhubla :) a navíc, tato váha je přesně o 20 kilo nižší než jaká byla ve chvíli, kdy jsem poprvé toto magické zaklínadlo, zhubnu 20 kilo, vyslovila.




Pas - mínus 15 cm
Ňadra - mínus 11 cm
Zadeček - mínus 11 cm




Vnitřní stav - skvělý ;) přesto, že zrovna dnes hodně pláču a nechávám odtéct staré bolesti, ale to s tímto tématem vůbec nesouvisí…


Plán na příští rok, co se týká těla? Do jara odpočinek, stabilizovat postavu, a na jaře rozpustím dalších 5 kilo, abych se cítila úplně skvěle a dotáhla to do konce. Potom už jen pečovat, zpevňovat, činit ho šťastnější a radostnější. Prostě ho milovat na plný koule! Vždyť jen díky němu jsem vlastně tady a jiné už nedostanu. Proč ho vlastně odmítat a neposkytovat mu jen samou blaženost?

Mějte krásný den a pohlaďte se, určo to každý z vás potřebuje… s láskou Hanka

středa 25. prosince 2013

Den 181 - 202 (opět 21 dní aneb Někdy se musíme ztratit, abychom se mohli zase najít...)

Tak tu máme vánoce. A já jsem tu opět 21 dní nebyla. Potřebovala jsem nějaký čas sama pro sebe. Bylo toho na mě moc a musela jsem se soustředit na práci a ve volném čase sama na sebe, ale tentokrát spíše v sobě, bez zveřejňování. Omlouvám se vám všem, kteří rádi čtete můj blog. Jsem zpět.

Co se za těch 21 jedna dnů stalo? Docela hodně. O něčem psát chci a o něčem ne. Zjistila jsem, že některé věci si chci prožívat sama v sobě a pro sebe. Takže stále zůstanu otevřená a stejná jako dřív, jen o něčem co se v mém životě děje, nebudu prostě psát. Proč? Protože některé věci potřebují zůstat skryté. Pokud máte pocit že mluvím o věcech spojených s intimitou a láskou, máte pravdu. Ano, prožívám něco nového, křehkého, krásného, vzácného, hlubokého, nádherného, silného a velmi intimního a chci si to nechat jen pro sebe. Ale nebojte se, moje pocity s tímto spojené pravděpodobně mezi řádky ke čtení stejně budou.

Proč jsem se takto rozhodla? Protože vnímám ten rozdíl mezi tímto vztahem a krátkým předchozím vztahem. Tam jsem měla z počátku také velký pocit sounáležitosti, ale rozdíl byl v tom, že den za dnem jsem se s tím partnerem cítila hůř a hůř. A jeho sklony k manipulování mnou se mi líbili méně a méně. “To jsem zvědavý, co o mě napíšeš na blog” - to byla jedna z jeho častých vět…Další zněla: "Jsem dobrej? Až uslyšíš co jsem vymyslel, tak to se počůráš...Jsem hustej, viď?" Pánové, pokud si čtete tento blog, nikdy, nikdy, nikdy se neptejte ženy jestli jste dost dobří. Protože v tom případě nutíte ženu jít do role vaší maminky a tím pro ni ztrácíte na přitažlivosti. Která žena chce mít za partnera malého nesebevědomého kluka? Ne, nemluvím o tom, že nemůžete třeba přiznat že nevíte kudy kam nebo že nemůžete plakat před ženou, to je naopak v pořádku, ale nefňukejte! Nefňukejte a nekňourejte, najděte si skupinu vědomých mužů a ti vám mohou pomoci najít v sobě vaši chlapskou sílu. Žena to neudělá, nemůže to udělat. To prostě nejde! V tomto vám může pomoci jedině jiný muž. Nechtěla jsem o něm mluvit škaredě a stále nechci, protože mi velmi pomohl k nějakým důležitým uvědoměním a za to mu patří velký dík. Jedno z těchto uvědomění bylo i to, že nechci úplně vše veřejně sdílet. Dále to bylo to, že už jsem dospělá a ušla jsem velký kus cesty a umím říct ne, pokud se mi něco přestane líbit. Také to, že nemůžu čekat na muže, aby udával mému životu směr (to jsem podvědomě stále chtěla a velmi mi pomohlo že jsem si to uvědomila). Bylo tam i spoustu dalších věcí, na které možná postupně narazím. Každopádně to byla pro mě velmi důležitá životní lekce a zkouška.

Také jsem si během posledních 21 dní uvědomila další věc. Ano, líbilo by se mi žít v zemi kde je celý rok teplo a možná to opravdu jednou zrealizuji, ale vlastně to není ten pravý cíl, který ve svém životě chci. Když jsem to psala byla jsem hodně unavená životem a tím, co se stalo a měla jsem chuť utéct. Zabalit to a utéct. Byla jsem zklamaná a zlomená. Přišla jsem o všechny iluze. Ale pak jsem v tom našla tu obrovskou sílu. To, že když něco umře, může se něco narodit. Nechala jsem něco v sobě úplně shořet a spálit na popel a jako bájný Fénix se zrodilo mé nové Já. Zase jsem našla spojení sama ze sebou. Zase jsem našla vlastní sílu. Zase jsemuviděla samu sebe jako úžasnou ženu, která ví co má dělat... a navíc, sám před sebou stejně nikdo nezdrhne :) To všichni víme… Takže ne Haňulko, jinak. Platí to, že si chci vytvořit život ve kterém budu moci cestovat a nebudu závislá na jednom místě, ale není pro mě nezbytně nutné se odstěhovat ven z ČR.

Konec roku vnímám vždy jako zlomové období. Chtěla bych mít v sobě tak nějak uklizeno, čisto a vyhozeno vše, co už nepotřebuji. Chci si vytvořit bezpečný a radostný prostor pro něco nového. Miluju začátky. Jsem taky beran. Narozena prvního. Začátky jsou kořením mého života. Ale vždy mi chvíli trvá než dokážu něčemu říct: “je konec”. Konce prožívám tak nějak bolestně. Přestože vím, že jsou k začátku něčeho jiného prostě nezbytně nutné. Jako bych byla tak trochu masochistka. Přestože vím, že za koncem je nový začátek, tu smrtelnou agónii někdy jakoby sama sobě naschvál protahuji. Je zajímavý pozorovat sama sebe a svoje programy. Pokud zvládnu zůstat nad věcí a dívat se z nadhledu na své vlastní myšlenkové pasti, je to někdy docela i legrace. Pokud to ale nezvládnu a nechám se mým mozkem vtáhnout do té hry, pěkně mě to semele :)

Takže konec roku, konec jednoho období, konec schovávání se a konec stagnace a čekání bez akce na pomoc z venčí. Tohle byl pro mě rok 2013. Konec jednoho období a zároveň začátek jiného. Transformace. Proměna. Odhalení se. Zrození nové ženy. Bohyně. Letos jsem toho zvládla poměrně hodně a jsem na sebe dost pyšná. Jsem skvělá, krásná, milující a milovaná, silná i něžná žena. Jsem žena mnoha tváří, která sama sebe má čím dál víc ráda a pociťuje obrovskou lásku,  vděk a pokoru k životu. Žena, která našla sílu opravdu žít a ráda by inspirovala ostatní ženy k tomu samému. Žena, která totálně změnila svůj život tím, že změnila přístup k sobě samé. Vítejte v mém světě, jste mou součástí a já vám děkuji za vaši přízeň, kterou mi už půl roku projevujete. Mějte se rádi a dýchejte život se vším, co nám přináší. S láskou Hanka ♥

úterý 3. prosince 2013

Den 177 - 180

Juchů, jsem zpět :) odplakala jsem něco, prožila jsem si nějaký strach, dovolila jsem něčemu odejít, vlastně jsem dovolila, aby něco umřelo... a nesmírně se mi ulevilo!

Krásky moje, pokud prožíváte taky podobné stavy v době před menstruací, věnujte samy sobě pozornost. Vaše vnitřní Já se vám snaží něco důležitého říct!

Je to doba, kdy se na povrch tlačí vše nevyřešené a tím, že to budeme tlačit zase zpět pod povrch to nevyřešíme. Jen oddálíme dobu, kdy se to prostě vyvalí na povrch v celém svém hnusu a síle. Představte si, že vám hnisá nějaká rána a vy ji stále jen zakrýváte make-upem a předstíráte, že tam nic není. Jak dlouho se vám to podaří? Jednoho krásného dne tu ránu budete muset otevřít a nechat ten hnis všechen vytéct ven.

Což ale neznamená, že ten hnis musí nakazit a otrávit ostatní, kteří jsou ve vaší blízkosti. ;)

Takže moje rada zní… pokud máte v týdnu před menstruací stavy úzkosti, vzteku, hněvu, paniky či podobné jiné projevy, je čas si zalést a poptat se sama sebe co se děje!? Opravdu sama ze sebou, popřípadě si vezměte na pomoc nějakého člověka. Ale takového, který unese váš emoční výbuch. Buďto kamarádku, která vás dobře zná a nebude si vaše slova brát osobně (některá z nás totiž obrací skrytou agresi proti sobě a některá proti člověku, který sedí naproti němu, btw obojí je stejnej hard core :) prostě to musí ven! Jinak to nejde.) A nebo nějakého zkušeného terapeuta. No a pak to prostě pusťte ven.

Možná se budete divit co všechno z vás vyleze… Pokud jste natolik propojená sama ze sebou, mluvte sama ze sebou. V duchu, nahlas - to je v podstatě jedno, ale buďte upřímná sama k sobě. Skrýváním se nic nevyřeší. A pokud jsou vaše myšlenky zmatené a pobíhají jako střelený zajíc (což je téměř ze 100% jisté), zaveďte si deník a vypište se z toho! To je vlastně to, co dělám já :)

Jasně, že to nemusíte masochisticky vyvěsit na net, zaveďte si svůj elektronický nebo papírový deník a tam si jen tak pro sebe vypište všechny svoje strachy, totálně ujetý očekávání a přiblblý programy, který v sobě každý z nás máme :)

No a potom v době menstruace na sebe buďte hodné, pečujte o sebe a dejte si klid po té malé či velké bitvě a smrti, která ve vás vlastně musela proběhnout, abyste se mohla posunout dál…

Každá smrt značí zrod něčeho nového. Jen na čisté půdě může začít růst nový život. A jistě chápete, že zbytky toho starého mohou působit jako úrodná půda… ale pod jednou podmínkou. Musí být zetlelé a zpracované. Tak, aby vytvořily jen základ pro růst, ale nijak ho neohrožovaly a nedusily. Příliš mnoho hnoje také škodí ;)

A z tohoto důvodu má všechno prostě svůj čas. Já vím, není to příjemný proces, sledovat jak něco v nás umírá a hnije… ale bez toho to milé dámy prostě nejde. Než se z hovna stane životodárný kompost, chvíli to holt trvá :)

pátek 29. listopadu 2013

Den 172 - 176

Taky se vám někdy stává, že se delší dobu necítíte ve své kůži? Že máte pocit, že jste nějak divně ztraceni sami v sobě? Že je nějak všechno špatně? Že se topíte ve vlastním bahně? Tak vítejte v klubu :) Tohle je zpráva pro všechny, kteří si myslí, že jsem stále jen usmátá, pozitivní a bezstarostná…. tak ne, nejsem :) I já mám své smutné a černé dny. I já mám své depky a své démony. A ti se rozhodli, že si se mnou dají rande. Řeknu vám, je to mazec!


Nechce se mi do té konfrontace, mám pocit, že jsem příliš unavená. A tak jsem poslední dny trošku dělala že je nevidím a neslyším. Nicméně to moc nepomáhá :( Možná jsem mnohem více unavenější z předstírání, že to zvládnu. A hlavně jsem unavená z neustálého přemýšlení a “šlapání vody”. Z motání se v kruhu. Takže co teď? Přede mnou je víkend. Čas, který můžu využít. Asi si budu muset sednout a vyhradit si čas sama na sebe a na své strachy. Budu muset použít postup, který mi vždy pomůže.


Popíšu si situaci ve které jsem. Najdu tu nejhorší variantu, co se může stát. Přijmu ji. Prožiju si tu bolest, kterou mi to může přinést. A pak už jen najdu něco, čím tu nejhorší situaci můžu co nejvíce vylepšit…


Bože, jak my si dokážeme komplikovat život! Co se to děje v tom našem těle? V našem mozku? Mám pocit, že bych potřebovala vypnout minimálně na měsíc a nemuset myslet na všechny ty povinnosti a na vše, co denně musím řešit a čemu čelit.


Nicméně cítím, že jsem na hraně bodu zlomu. Vím, že se nacházím v místě, kde je úplně největší tma, kde má člověk pocit, že už to nedává, kde má chuť všechno vzdát! A vím, že právě tehdy přichází pomoc, vysvobození, výhra, změna… ať už je to cokoliv, je to místo na konci jednoho a začátku druhého.


Prožila jsem v životě několik takových okamžiků, kdy jsem si připadala, že vnitřně křičím… nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé, já už nechci. Já už nemůžu. Chci to změnit hned teď!


Je to chvíle, kdy dáte sami sobě, vesmíru a popřípadě i lidem okolo jasně najevo, že je konec. Že takhle už ne. A to říkám právě teď. Takhle už ne! Víte co? Předtavte si, že se držíte z posledních sil nějakého lana, máte zavřené oči a bojíte se pustit, protože máte pocit, že jste nad propastí. Držíte se z posledních sil. Už nemůžete. A pak se rozhodnete, že se pustíte. Že cokoli )i smrt) bude lepší než toto utrpení… a co se většinou stane? Většinou spadnete metr. Nebo možná i dva. A klidně to může být i jen půl metru… ať už je ta výška jakákoli, po chvíli zjistíte, že se můžete hýbat, pomalu vstát a jít dál!


Už jsem vstala několikrát, tentokrát vstanu taky! Jsem beranka. Divoženka. Žena plná života. Jen na to občas zapomínám. Občas vyhrává ta svázaná holka, která je taky mou součástí…


Jako holka jsem jezdila na koních a skákala parkury, nedovedete si představit kolikrát jsem spadla a ať už to bolelo jakkoli, vždycky jsem vstala a nasedla znovu na koně. Je čas “sesednout z mrtvého koně”, opustit to, co už pozbylo významu a smyslu, ošetřit si rány, otřepat se a znovu nasednout na nového (živého) koně… i s vědomím toho, že ho neznám, že je divoký, nezkrocený a mladý, že můžu klidně znovu spadnout a namlátit si! Ale taky s vědomím toho, že můžu běžet rychleji a mít znovu vítr ve vlasech a cítit život… což při stání na místě (a ještě k tomu paralizovaná strachem) opravdu zažít nemůžu!

Krásné dny beze strachu vám přeje Vaše Hanka

neděle 24. listopadu 2013

Den 165 - 171

Je neděle a já mám v sobě už pár dní totální zmatek. Je to způsobeno několika faktory. Tím prvním je to, že měním zaběhnutý systém a pouštím se do neznáma. Můj mozek na to reaguje tak, že se mě všemocně snaží udržet právě v tom stávajícím ač ne příliš funkčním systému. Sice mi v něm není příliš dobře, ale vím, co se v něm odehrává a co se bude odehrávat dál. To je ta pseudojistota o které mluví spousta lidí, když se nechtějí pustit do nějaké změny. Platí zde, že mozek nám na vše neznámé dává hlášku: “Ne! To neznám, to není přijatelné. To neznám, to není možné. Ne, to neznám, to nerespektuju.” A takto to potom vypadá v praxi. Zcela normální proces a reakce.

Lidé pod vlivem těchto “programů” zůstávají v nefunkčních manželstvích, dělají práci, která je přestala uspokojovat (v horším případě ani nikdy nezačala) nebo žijí život, který je stále více dostává do stavu kómatu, ve kterém jsou neschopni jakékoli změny. V podstatě jsou to zombie, kteří již zemřeli a jsou naživu díky jakémusi autopilotovi, díky kterému se chovají jako roboti.

Další z vlivů je moje hormonální situace v těle. Nacházím se ve své předmenstruační fázi, což je více než týden před menstruací. V této době mám pocit, že zešílím. Střídají se u mě stavy, kdy mám pocit, že je všechno špatně, se stavy, kdy cítím jakousi zvláštní apatii vůči svým strachům. Těžko se to popisuje, ale pokud jsi žena a čteš tento blog, možná víš o čem mluvím. Je to směs různých pocitů a emocí a pod tím vším je jedna zásadní, která ovlivňuje úplně všechno. A na té stavíme vše, co děláme. Ta moje je smutek. Obrovský smutek, který se vždy v této době projeví. Jakoby vyplaval na povrch. U tebe to možná může být agrese nebo vztek či sebelítost… Je to vlastně jedno, ale podstatné je, že nám tato hluboká emoce zabraňuje naplno žít.

Proč? Protože vytváří jakýsi blok mezi námi a světem. A jak z toho ven? No, tak to právě zatím nevím :)

Už několik týdnů nehubnu. Moje tělo stagnuje. Proč? Protože mu to přikázal mozek. Proč? Protože nastal stav ohrožení! Moje kila fungovala jako ochranný štít. Před čím? Před životem. Proč? Protože se bojím žít. Tak a je to venku. Bojím se zranění. Bojím se být otevřená. Bojím se ztratit kontrolu…Proč? Protože jsem si myslela, že když to budu kontrolovat už mě nikdo nezraní. A proto jsem si uzamkla tělo, abych nic necítila. Vlastně jsem se od svého těla odpojila. A tím jsem se odpojila od života. Tím jsem se odpojila od bolesti…

Víte, že živost prezentuje ženský princip? Že život je vlastně taková jedna velká žena. Proč?

Protože život je plný emocí! Život je plný změn! Život je totální nejistota. Pokud nepochopíme a nerespektujeme život, bolí to! Bože jak moc to bolí. To, že není nic jisté. To, že musíme být otevření. To, že nás může někdo ranit. Ale bez toho neprožijeme ani tu druhou stranu mince, že nás může někdo obohatit. Že nás může někdo povznést. Že cítíme! A pokud cítíme, musíme cítit všechny emoce. Všechno patří k životu. A tohle všechno patří k ženskému principu…

A teď se dostávám ke spojitosti těla a pocitů. Díky pocitům se mění tělo a díky tělu můžeme měnit pocity. Bože, jak je to jednoduchý. Až je to směšný… Takže co teď? Uvolnit tělo! Jak? No, na to už si každý z nás odpoví sám. Ale to kouzlo je právě tam… Jak zpívá Elán ve své písni Zanedbaný sex: “Tak odomkni si tělo a maj sa trochu rád!” Já jsem se rozhodla, že jednou z metod odemčení mého těla bude tanec. Proč zrovna tanec? Protože tanec je vlastně taková předehra. A tu potřebujeme k tomu, abychom si užili vlastní milování. A já se ještě na sex se životem necítím připravená, potřebuju ještě trošku delší předehru ;) Takže… hudbu prosím ;) Jde se tančit, abych se za chvíli mohla i divoce milovat ;) Abych mohla naplno žít!

pondělí 18. listopadu 2013

Den 154 - 164

Ahoj všem, já vím, dlouho jsem se neozvala! Omlouvám se všem. Tak pojďme na to. Můj život je plný převratů a změn, jako bych s koncem roku měla potřebu uklidit a dokončit vše, co už dlouho volá po nějaké změně.


Jednou z těchto událostí je prodej mého domu. S touto myšlenkou koketuji už více než 2 roky, ale čekala jsem na o, až můj syn dostuduje. A to se právě letos stalo. A po návštěvě Egypta jsem se rozhodla definitivně. Chi žít někde, kde je teplo a moře. Takže rok 2014 se ponese v duchu příprav na tuto změnu. A prvním krokem je prodat dům…


Dalším krokem je rozjet nové podnikání, které mi umožní žít kdekoli na světě. Znáte pojem plážové podnikání? Tak to je přesně ono… už se na tom pracuje. Hned, jak bude hotový web, prozradím Vám podrobnosti. Věřím v úspěch mého projektu a těším se na jeho realizaci. Moc! Na můj nový život. Vždy s koncem roku mám potřebu opustit nefunkční a začít se věnovat novým věcem. Letos si to vážně užívám plnými doušky.


Co se týká proměny mého těla, tam jsem se lehounce zasekla. Vlastně ani nevím proč, ale respektuji to. Moje první myšlenka byla taková, že do konce roku budu mít méně než 80 kilo. To budu! Ale těch 77 možná nedám. Moje současná váha je 82 kg a do konce roku nám zbývá 6 týdnů. Což by při mé bývalé rychlosti hubnutí stačilo, ale vzhledem k tomu, že za poslední 2 měsíce šly dolů jen 2 kila… nevím, nevím :-( Nicméně jsem se rozhodla svoje tělo (a jeho moudrost) respektovat a nehrotit to. Takže pokud na konci roku bude moje váha aspoň 79,9 kg, považuju svůj cíl za splněný!

Jo a taky Vám se už brzy hodím nové srovnávací fotky, přeci jen se blíží datu 27 které je pro mě začátkem a koncem mé změny... začala jsem cíleně 27.5.2013, kdy jsem na své váze viděla číslo 97.5 kg - ale v lednu 2013 tam bylo číslo 101 kg...). A 27.12.2013 považuji za datum konce mé výzvy, kdy chci méně než 80 kg. Takže už brzy se dotknu magického čísla 20 kg dole... a přesně toto mám napsáno na svém vision boardu. Mimo jiné ;)

Je možné, že se nakonec na číslo 77,5 dostanu, ale není to pro mě až tak důležité. Důležité je si svou váhu udržet a taky to, že jsem schopná změnit to, co mi nevyhovuje! A pokud se mému tělu líbí tato váha, tak ať mu zůstane. Pro mě je důležité se cítit v pohodě, štíhlá, zdravá, krásná a hlavně! nestresovat...


No a poslední nedořešenou oblastí mého života jsou vztahy a tam jsem se rozhodla už vůbec nepodnikat žádné kroky  a zůstat jen prostě otevřená, šťastná a svá. Věřím, že až bude ten správný čas, můj partner se objeví. V současné době mám kolem sebe poměrně dost mužů a je mi dobře. Důležité pro mě je, že vnímám muže jako tvory, kteří mi chtějí pomáhat, mají mě rádi a líbí se jim trávit čas v mé společnosti. To stačí. Potřebuju možná víc času a tak nějak se ve svém novém Já ukotvit a cítit se v bezpečí. Ona šoková terapie je fajn, ale zas na druhou stranu, pozvolné rozehřívání má taky něco do sebe :) Takže opět se starým rokem nechám odejít své staré Já a naplno dovolím tomu novému, aby se plně projevilo…

Co je pro mě taková nejdůležitější zpráva roku 2013? Dovol odejít všemu, co ti neslouží a co už nepotřebuješ. A co Vy?  Dovolíte to také?

Krásný den všem ♥


středa 6. listopadu 2013

Den 152-153

Dnes jsem ve své schránce našla tento mail:

Milá Hanko,


ani nevím, kdy a jak jsem se dostala k Tvému webu. Co však vím je, že minulý týden se mi najednou v hlavě usídlila myšlenka, že ty jsi přece ta, která mi poskytla ohromnou podporu po ohnutí rox.tyče na Andyho tréninku Telo ako dokaz. No a od té doby se chystám ti napsat...tak až dnes…


Pokud je to opravdu tak, jak si myslím, děkuji. Děkuji za tvé objetí, za to, že jsem mohla pustit všechny ty nahromaděné slzy a probudit se skrze svůj strach. Nejspíš i díky tomu jsem v sobě sebrala sílu a pustila se do toho, co mě naplňuje, co mi dává smysl.


Když si to tak zpětně uvědomuji, myslím, že jsem tě zahlédla i na tréninku Tajemství mysli...ty tréninky jsou prostě úžasné, že? Pěkně nás posouvají tam, kde chceme být...i když to někdy hodně bolí.


I kdybych se pletla a nebyla jsi to ty, stejně máš krásný blog i web a moc ti držím palce, ať jsi v životě šťastná


Krásný den Martina


Musím říct, že mě rozplakal. Jsem teď ve své předmenstruační fázi a jsem vždy přecitlivělá. Seděla jsem u pc a plakala. Proč? Uvědomuju si svou vlastní krásu a dokonalost. Vím, že to může znít až nabubřele, ale není to tak. Jen jsem našla úctu, pokoru a lásku sama k sobě. Takže už si dovolím i plakat a dovolím si se smát, dovolím si se zlobit a dovolím si mít celou škálu emocí tak, jak je zrovna prožívám.


Tuto drobnou a malinkou ženu jsem potkala před půl rokem na semináři Andyho Windsona, kde jsme mimo jiné ohýbali roxorovou tyč o krční jamku…Pokud nevíte o co jde, můžete se podívat na tento klip, kde jsem to samé dělala poprvé u Jiřího Vokáče Čmolíka na Firewalkingu. Protože jsem už tento zážitek neprožívala poprvé, byla jsem v trošku jiné pozici a pozorovala jsem lidi v mém okolí. A najednou se to stalo, vedle mě stála drobná žena, která právě ohnula tyč a její “ohýbací partner” někam odešel (asi sdílet svou radost s někým jiným). Ona tam stála bezradná a vypadala úplně ztracená. Podívala jsem se na ni a beze slova jsem ji objala. Objímala jsem ji poměrně dlouho a ona jen plakala. Bylo to jako bych objímala sebe samu…


Sdílení takového pocitu je nádherný dárek pro obě strany. Byla jsem nesmírně šťastná, že mohu někomu poskytnout oporu. Vrátit někomu koho neznám to, co zas mě dal neznámý člověk… Filozofiie z filmu Pošli to dál… Bylo to nádherné!


V okamžiku, kdy jsem četla tento email jsem si uvědomila jednu věc…vnímám, že naším životní úkolem je najít v sobě to nejlepší, co v nás dřímá. Lásku, sílu, dokonalost… a to prostě jen sdílet s ostatními. Nic si nechovávat na potom, na horší časy, pro sebe atd. Prostě dávat. Sdílet. Přijímat… vše a se všemi. Všichni jsme jedno..

Děkuji Ti Martinko z celého srdce, že sis vybrala právě mě, jako člověka, který tě může podepřít a být u toho, když si dovolíš uvolnit všechnu nastřádanou bolest. Vnímám to jako obrovský dar, protože k tomu vždy potřebujeme někoho, s kým se cítíme v bezpečí… obzvláště, když toho člověka vůbec neznáme.

pondělí 4. listopadu 2013

Den 147 - 151

Nestíhám psát, zato stíhám žít :) Děkuju vám všem, co můj blog čtete, díky vám se přinutím aspoň jednou za pár dní bilancovat a mít přehled o tom, co se v mém životě děje.

Za posledních pár dní jsem došla k opravdu velkému rozhodnutí. Příští rok v červnu se rozhodnu zda prodám svůj dům a zabalím kadeřnickou kariéru v Třebíči. Možností co dál je hodně, ale nejdůležitější bylo toto rozhodnutí. Připravuji velký kadeřnický projekt a s ním se váže i rozhodnutí o domě. Uvidíme v červnu…

V prosinci skončí moje velká výzva a začne další. A tou je můj kadeřnický projekt. V lednu 2014 bych ho ráda spustila. Podrobnosti zatím uvést nemůžu, ale věřím, že vám o nich brzy povím.

No a mé velké rozhodnutí se týká života mimo ČR. Rozhodla jsem se, že udělám to, co mě už dlouho láká. Skončím kariéru kadeřnice (opustím každodenní práci na salonu) a půjdu žít jinam. Do teplých krajin. Začnu s Egyptem. Možná se ptáte proč zrovna Egypt. Nedokážu vám to logicky zdůvodnit. Je to moje srdcová záležitost. Táhne mě to tam  už hodně dlouho. Není to zbrklé rozhodnutí na základě jedné dovolené…

Rozhodla jsem se najít odvahu a splnit si něco, po čem toužím. Přesto, že to nemá žádnou “logiku”. Přesto, že to není vůbec rozumné. Přesto, že asi budu vypadat jako cvok. Přesto, že je mi tolik, kolik mi je… nebo možná právě proto, že mi je tolik, kolik mi je :)

Život je příliš krátký na to, abychom si neplnili naše sny a žili život, který nás přestal naplňovat. My ženy jsem úžasné v tom, že dokážeme poznat když už se něco odžilo, když už je to prostě po smrti. Samozřejmě že to umí i muži, ale my ženy to máme jaksi více v sobě. Je to jeden z našich darů... 

A jak říkají právě Arabové: “Když zjistíte, že jedete na mrtvém koni, sesedněte…” Je čas sesednout a najít si nového koně. Mladého, plného energie a chuti běhat. A tím je právě nový životní směr.

Tak a je to venku. Tohle je první krok na cestě k novému životu. Rozhodnout se a začít dělat malé krůčky novým směrem. Doporučuji vám (pokud cítíte, že se něco přežilo) ať uděláte to samé. 

Bilancujte pravidelně svůj život a nejlépe každý den večer se sami sebe zeptejte: “Kdyby dnešek byl posledním dnem mého života strávil/a bych ho stejným způsobem?” Pokud vaše odpověď bude po dobu delší než jeden měsíc znít NE, je načase něco změnit…

Jo a pro ty, co mi pořád říkají, že mám pevnou vůli a tak… tady máte důkaz že to tak není! Víkend s kamarády plný jídla, pítí a legrace…jednou za čas si dám i pizzu (i když to je od května poprvé) :) Ano, základ jídelníčku mám stejný, ale dopřeju si i něco fakt nezdravého, když na to mám prostě chuť... ale to už je odměna za těch pár měsíců přemýšlení a tvoření nového stravovacího systému...

Krásný den všem. Vaše Hanka

středa 30. října 2013

Den 146 a 147

Well. :) Další dva dny mého krásného života. Dnes jsem měla poměrně hodně silnej zážitek. Povídala jsem si s klientkou a uvědomila jsem si jednu věc. Že jsem na konci jednoho svého životního období. Stalo se vám to taky někdy? Že jste věděli, že už je čas? Čas na změnu… Že jste prostě bytostně cítili, že pokud něco neuděláte, umřete, prasknete, zblázníte se? Tak přesně v tomto stavu jsem se nacházela dnes já.


V podobném stavu jsem se nacházela těsně předtím než jsem začala hubnout. Taky jsem věděla, že je čas. Že jsem připravená. Že už nechci. Že už nemůžu… že právě teď začínám měnit svůj život. Potažmo sama sebe. Věděla jsem, že mám dost síly, odhodlání a schopností to udělat. A zvládla jsem to.


Teď jsem v podobné situaci. Můj nápad, který jsem před rokem dostala, začíná dostávat konkrétní podobu. Jednám s investorem, kterému se můj projekt líbí! Před rokem jsem si myslela, že to nikdy nepůjde, že nikdy neseženu peníze, že toho nejsem schopná…


Po roce a půl intenzivní práce sama na sobě vím, že jsem schopná všeho, čemu uvěřím. A taky vím, že existují lidé, kteří mají peníze a chtějí je investovat do zajímavých projektů. A jednoho z nich jsem potkala… Nechci o tom zatím moc mluvit, protože je to v jednání, ale vím (fakt to vím!), že to dopadne! Vím, že můj projekt bude! Že se stane skutečností.


Cítím se jako bych byla těhotná… už vím, že mám v sobě dítě, ale ještě to nikdo jiný neví. Už vím, že ve mě poroste, ale ještě to není vidět. Už vím, že ve mě poroste a že mu dám to nejlepší, co můžu, ale nikdo kromě mě neví zda jsem toho schopná. Už vím, že to bude holčička, ale nikdo mi nevěří :) prostě ten stejný pocit… to dítě donosím, narodí se a já udělám vše proto, aby rostlo, sílilo, krásnělo a začalo po čase žít svůj vlastní život.

Jsem těhotná mým nápadem. Mým novým projektem. Jsem těhotná mým snem… A vím, že se můj sen jednoho krásného dne opravdu narodí. Držte mi palce prosím ♥

www.hankapiskova.cz

pondělí 28. října 2013

Den 144 a 145

Vážené dámy, vážení pánové ( k mému překvapení čtou můj blog i muži…). Dnes bych se s vámi ráda podělila o mou “náladu” co se týká hubnutí. Začala jsem přesně před 5-ti měsíci a mám dole už 18 kilo… ale za poslední měsíc a půl se moje váha posunula nejdřív malinko dolů a pak zas malinko nahoru a pak zas malinko dolů :)

Proč? Mám pocit, že nastává klasický “komplex” lidí, kteří zhubli. A to je stav, kdy si říkáte… tohle si můžu dát, vždyť je to jen jednou. Mám dole xy kilo a jsem přece dobrá/ý… pozor na to! Teď je podle mého názoru přesně další mezní a kritický bod. Když teď vydržím a nepolevím a ustálím se na mých nových návycích, mám vyhráno. I když (mezi námi děvčaty), myslím si, že člověk, který byl jednou obézní, spadá to stejné kategorie jako alkoholik. Už je prostě jen “abstinující”.

Jak to vím? Už jsem třikrát v životě zhubla kolem 20-ti kilo a taky jsem dvakrát v životě kolem 20-ti kilo přibrala… není to zas tak složité. Ani jedno, ani druhé. Nejsložitější je vydržet a nepolevit! Ať už zhubnete jakýmkoli způsobem, nejtěžší je si svou novou váhu udržet po kritickou dobu, kdy se “ustalují” naše nové návyky a my jsme vlastně jakoby nazí a velmi zranitelní. Staré je pryč, nové ještě není ukotvené… mnozí se tohoto stavu můžou zaleknout. Ty jo, něco novýho, ty jo, já jsem to dokázal/a. Panebože, já mám obrovskou sílu a moc! Vlastní síla, odhodlání a moc je jednou z překážek, které sami sobě klademe. Vím, že to nezní moc logicky, ale mnohdy to tak je… Mnohdy se bojíme vlastní schopnosti více než vlastní neschopnosti…

Ale mnozí také “usnou na vavřínech”, i to je poměrně obvyklé. Chtějí čerpat ze své “slávy” po zbytek života… to taky není úplně cool strategie :)

Takže přátelé, pokud jste zhubli nebo jste se svým tělem či životem udělali jinou velkou změnu, vytrvejte a neposerte to :) Mnozí z nás těsně před cílovou čárou zpomalí a někdy to i vzdají. Proč? Je to zajímavý fenomén. Už se totiž potom nemohou vymlouvat a schovávat. Už něco dokázali a mohou mít strach, že pak se to po nich bude chtít pořád. Je to jako když žena ukáže muži že umí dobře vařit a nebo umí dobře… (doplň si sám :) ).

Život je plný výzev a nových cílů, bez toho se nikam neposouváme! Takže ano, já jsem zvládla 18 kilo a zvládnu i těch posledních 5 (nebo 3 - to už je v podstatě jedno…). Ale už mám nový cíl! A ten se netýká mého těla. Tuto problematiku už mám mít zvládnutou a “zapsanou pod kůží”, na tom už není co vymýšlet. Prostě mám staronové tělo a už je nastaven automat. Čím více pozornosti  bych věnovala strachu, že si svou postavu neudržím, tím rychleji by se to stalo!

Co z tohoto mého povídání dnes vyplývá? Že pokud se blížíte k cíli, je důležité nastavit autopilota na klidný a bezpečný let v pohodlné a příjemné výšce a víc se tím nezabývat.  Čím se naopak musíme zabývat je a příprava na nový start. Autopilot už bude zvládat řídit náš let bez komplikací sám, ale řídící věž potřebuje zaměstnat, jinak začne vymýšlet blbosti ;)

Takže vzhůru do nových výzev. Já o té své teď ještě mluvit nemůžu, ale chystám velký projekt. Projekt, proti kterému je zhubnutí jen dloubání se v nose :) Nicméně… záměr je stejný a jasný… uspěju! To vím! Jinak bych do toho už ani nešla. Díky Bohu za všechny životní lekce, které mě naučily to, že pokud něčemu nevěřím, nemám s tím ani začínat…

Krásný den vám všem a nezapomeňte… dávejte si nereálné cíle a věřte v jejich naplnění! Život je báječná hra, tak pojďme si hrát ;) fňukat a stěžovat si můžeme vždycky, ale věřte mi, to zas není taková sranda a potěšení, je to fakt pruda :) Tak co, chcete žít a nebo pomalu zaživa umírat?

www.hankapiskova.cz

sobota 26. října 2013

Den 143

  • Dnes bych se s vámi ráda podělila o komunikaci mezi mnou a jednou ženou. Napsala mi dopis, ve které mě žádala o radu. Napsala mi, že řeší podobné téma jako já a že vnímá stejně jako já, že její vnitřní muž a žena nejsou spolu v harmonii. Až když jsem dopsala tento dopis, uvědomila jsem si, že možná pomůže i vám ostatním, tudíž ho s vámi sdílím.

  • Ahoj Ivetko, moc mi pomohly knížky od Davida Dejdy. Četla jsem knížku pro ženy, Když jde o muže, také knížku pro muže Cesta pravého muže a teď naposled Cesta nespoutané ženy.
  • Všechny mi pomohly a řekla bych, že právě mě dala nejvíce knížka Cesta pravého muže. Uvědomila jsem si, že jsem vůbec nechápala podstatu ženství a mužství. A taky že když nepoužívám vnitřního muže k vedení sama sebe, začnu to promítat do maminkovského komplexu ve vztahu s mužem.

  • A protože vím, že vše začíná u mě, rozhodla jsem se si to v sobě pořešit. Můj bývalý přítel byl nádherné zrcadlo a ukázal mi to poměrně jednoznačně. Taky jsem s překvapením zjistila (podle toho, co jsem řekla ve chvílích, kdy jsem byla uvolněná), že mám v sobě nějaká přesvědčení, o kterých jsem úplně nevěděla.

  • Jedním z nich bylo, že vlastně nechci svůj život řídit, že bych chtěla, aby to za mě udělal muž. Ale pokud chci muže, který je tím mužem s velkým M, musím já být zase ženou s velkým Ž. Tudíž ano, stále chci být ve vztahu ženou a nechat se vést... ale nejdříve musím umět vést  sebe sama a svůj život. A ne že potkám muže, na svoje plány a vize zapomenu a budu tu jen pro něj. Takhle to nefunguje.

  • Takže vnitřního muže využiju a dám mu prostor k tomu, aby se rozhodl mou vnitřní ženu vést tak, aby mu věřila. Aby jí ukázal cestu a dovolil jí být ženou. Ale k tomu, abych mohla mít i takový vztah “venku”, nejdříve to musím zharmonizovat uvnitř sebe samé. Takže musím začít realizovat svoje plány a nejen o nich mluvit...

  • Stejně, jako jsem to dokázala s hubnutím. Mám v sobě mnohem větší potenciál, který jsem doteď potlačovala a nevyužívala a pochopila jsem, že takhle to dál fakt nepůjde...

  • Snad jsem ti pomohla aspoň mými pocity, třeba se v tom najdeš Ivetko.

  • Dělám to tak, že si sama v sobě představím celý vesmír. Vše, co je uvnitř mě, vidím navenek. Takže pokud něco "venku" nefunguje, je to odraz toho, co nefunguje uvnitř mě... Harmonie, to je to slovo, které mě právě teď napadá.

  • Dnes se mi zdál zvláštní sen. Byla jsem namačkaná v autě s dalšími lidmi (všechny je znám) a jeli jsme odněkud, jakoby z dovolené. Ale místo toho, aby jsme letěli letadlem, nacpali jsme se do auta, kde nás bylo o dva víc, než je možné. Jakoby všichni byli opilí nebo spali nebo tak něco a přišlo jim to jako dobrý nápad. Nikdo pořádně nevěděl kudy máme jet, navigace nefungovala, neměli jsme peníze na další benzín, auto nebylo naše...

  • Viděla jsem jak řidič usíná za volantem a viděla jsem do jakého nebezpečí se řítíme... prostě jsem zakřičela STOP! Zastavila jsem to auto a začala jsem se všemi třást a budit je a křičela jsem... co to děláme? Vždyť to je všechno špatně! Takhle to nejde. Byli jak zdrogovaní... takže jsem začala dělat kroky, které by mě zachránily. Ano, mě. Ne ty ostatní, ale mě. Ale zároveň jsem věděla, že když zachráním sebe, zachráním i je a oni se pak možná probudí a možná ani ne a nebudou o tom ani vědět. Možná si budou myslet, že to byl jen příšerný sen a někteří ho i zapomenou...

  • Pak jsem se probudila a byla jsem stále v tom příšerném pocitu že jsem jim nepomohla... a až teď, když to píšu si uvědomuju tu hloubku tohoto snu.

  • Děkuji ti Ivetko za to, že jsem ho mohla hned zprostředkovat a že jsem ho pochopila...

  • Stále dostávám důkazy o tom, jak všechno se vším souvisí a jak je vše.

  • Děkuji ti. Teď mě napadá, že z tohoto dopisu udělám dnešní blog a doufám, že ti to nebude vadit... možná i ostatní ženy mají podobné otázky. Krásný den Ivetko.

    Takže krásný víkendový den i vám všem ostatním. A nezapomeňte jít volit. Protože vše (tudíž i stav našeho státu), začíná v nás samotných...