Je neděle a já mám v sobě už pár dní totální zmatek. Je to způsobeno několika faktory. Tím prvním je to, že měním zaběhnutý systém a pouštím se do neznáma. Můj mozek na to reaguje tak, že se mě všemocně snaží udržet právě v tom stávajícím ač ne příliš funkčním systému. Sice mi v něm není příliš dobře, ale vím, co se v něm odehrává a co se bude odehrávat dál. To je ta pseudojistota o které mluví spousta lidí, když se nechtějí pustit do nějaké změny. Platí zde, že mozek nám na vše neznámé dává hlášku: “Ne! To neznám, to není přijatelné. To neznám, to není možné. Ne, to neznám, to nerespektuju.” A takto to potom vypadá v praxi. Zcela normální proces a reakce.
Lidé pod vlivem těchto “programů” zůstávají v nefunkčních manželstvích, dělají práci, která je přestala uspokojovat (v horším případě ani nikdy nezačala) nebo žijí život, který je stále více dostává do stavu kómatu, ve kterém jsou neschopni jakékoli změny. V podstatě jsou to zombie, kteří již zemřeli a jsou naživu díky jakémusi autopilotovi, díky kterému se chovají jako roboti.
Další z vlivů je moje hormonální situace v těle. Nacházím se ve své předmenstruační fázi, což je více než týden před menstruací. V této době mám pocit, že zešílím. Střídají se u mě stavy, kdy mám pocit, že je všechno špatně, se stavy, kdy cítím jakousi zvláštní apatii vůči svým strachům. Těžko se to popisuje, ale pokud jsi žena a čteš tento blog, možná víš o čem mluvím. Je to směs různých pocitů a emocí a pod tím vším je jedna zásadní, která ovlivňuje úplně všechno. A na té stavíme vše, co děláme. Ta moje je smutek. Obrovský smutek, který se vždy v této době projeví. Jakoby vyplaval na povrch. U tebe to možná může být agrese nebo vztek či sebelítost… Je to vlastně jedno, ale podstatné je, že nám tato hluboká emoce zabraňuje naplno žít.
Proč? Protože vytváří jakýsi blok mezi námi a světem. A jak z toho ven? No, tak to právě zatím nevím :)
Už několik týdnů nehubnu. Moje tělo stagnuje. Proč? Protože mu to přikázal mozek. Proč? Protože nastal stav ohrožení! Moje kila fungovala jako ochranný štít. Před čím? Před životem. Proč? Protože se bojím žít. Tak a je to venku. Bojím se zranění. Bojím se být otevřená. Bojím se ztratit kontrolu…Proč? Protože jsem si myslela, že když to budu kontrolovat už mě nikdo nezraní. A proto jsem si uzamkla tělo, abych nic necítila. Vlastně jsem se od svého těla odpojila. A tím jsem se odpojila od života. Tím jsem se odpojila od bolesti…
Víte, že živost prezentuje ženský princip? Že život je vlastně taková jedna velká žena. Proč?
Protože život je plný emocí! Život je plný změn! Život je totální nejistota. Pokud nepochopíme a nerespektujeme život, bolí to! Bože jak moc to bolí. To, že není nic jisté. To, že musíme být otevření. To, že nás může někdo ranit. Ale bez toho neprožijeme ani tu druhou stranu mince, že nás může někdo obohatit. Že nás může někdo povznést. Že cítíme! A pokud cítíme, musíme cítit všechny emoce. Všechno patří k životu. A tohle všechno patří k ženskému principu…
A teď se dostávám ke spojitosti těla a pocitů. Díky pocitům se mění tělo a díky tělu můžeme měnit pocity. Bože, jak je to jednoduchý. Až je to směšný… Takže co teď? Uvolnit tělo! Jak? No, na to už si každý z nás odpoví sám. Ale to kouzlo je právě tam… Jak zpívá Elán ve své písni Zanedbaný sex: “Tak odomkni si tělo a maj sa trochu rád!” Já jsem se rozhodla, že jednou z metod odemčení mého těla bude tanec. Proč zrovna tanec? Protože tanec je vlastně taková předehra. A tu potřebujeme k tomu, abychom si užili vlastní milování. A já se ještě na sex se životem necítím připravená, potřebuju ještě trošku delší předehru ;) Takže… hudbu prosím ;) Jde se tančit, abych se za chvíli mohla i divoce milovat ;) Abych mohla naplno žít!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář. Měj krásné dny. Hanka