"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

neděle 21. prosince 2014

Zlomový okamžik

Dostala jsem dnes zajímavou otázku a mám takový pocit, že odpověď na ni by mohlo zajímat víc lidí. Hlavně proto, že mi ji už několikrát v životě někdo položil... Ta otázka zněla takto:
Hanka, chcem sa Vas opytať, ako ste prisli ku pozitivnemu mysleniu, brať veci s nadhľadom, mať radosť zo zivota. Moc ma ta zaujima. Bola som aj na seminari o mysleni, no moc ma to neposunulo. Čo bol pre Vas taky zlomovy bod? Dakujem za odpoveď.“
Zlomový bod... Kdy pro mě nastal? Byl vůbec nějaký? A pokud ano, byl jeden? Co mě opravdu změnilo? Co mě přimělo k tomu, abych začala žít jinak? Tuto otázku jsem si již několikrát položila, vždy hlavně proto, že se mě na to někdo zeptal... a odpověď zní... zásadní zlomový bod vlastně nebyl! Můj život se skládá z mnoha malých či větších zlomových momentů a z mnoha malých či velkých „AHA momentů“. Ale že by bylo „něco to jedno jediné“, co mě totálně od minuty změnilo, to opravdu nemůžu říct.

Bylo to vždy podobné, jako když se napouští pomyslná nádoba, která se ale po svém naplnění převrhne a vyleje svůj obsah do další nádoby. A ano, nakonec stačila jedna jediná kapka k tomu, aby se ta nádoba převrhla, ale co každá ta malinká kapička předtím? Ta byla přeci úplně stejně důležitá! A když se ta jedna menší nádoba převrhla a vylila svůj obsah do větší nádoby, nastal znovu ten samý proces. Znovu se nádoba plní a plní po malých kapičkách, až....

Život je pro mě jako proces a cesta. Mnohdy se dostanu do slepé uličky, nebo si uvědomím, že jsem došla někam, kde se mi ale vůbec nelíbí, protože jsem nějak po cestě zapomněla, kam jsem vlastně chtěla jít. A nebo jsem si ani neurčila žádný směr. A kdo ví, co je správné? Mít jasný cíl a směr a nebo se jen tak bloumat po krajině a užívat si různá překvapení, která potkáme? Já to fakt nevím...

Již mnohokrát jsem se slyšela, jak sama sobě říkám, že musím vědět kam jdu. Musím mít plán. Musím zabrat a makat, jinak ničeho nedosáhnu. A úplně stejně mnohokrát mi takový malý lásek kdesi vzadu říkal: „Nech to být, nespěchej, počkej a ono to k tobě přijde samo...“ Znáte to asi taky, že?

Zjistila jsem, že musím naslouchat oběma! Jeden bez druhého jsou totiž úplně ztraceni. Ten první nesmírně vyčerpává a nutí mě k výkonu a po nějaké době si uvědomím, že jsem jako křeček, který běhá v tom pomyslném kolečku stále dokola, ale vůbec nic nevyprodukoval. Ten druhý mě zase dostává do situací, kdy je mi krásně, ale zničeho nic pocítím strach, protože nevím jak a co dál. V obou extrémních případech se cítím ztracená. Jediné, co mi funguje. je vědět proč něco dělám a co chci docílit a potom dovolit věcem, aby se stali. Bez přílišného tlaku, ale zároveň s dostatečnou vizí do budoucnosti.

Tento postoj není jednoduchý a většina lidí se k němu dostane až po určitých životních zkušenostech, trablech, pádech a znovuzrození. V tom nejsem nijak jedinečná...

To je vlastně ten hlavní důvod, proč se umím na věci dívat pozitivně. Protože už dobře vím, že nemůžu některé situace změnit, ale vždy můžu změnit svůj pohled na ně. Hledám v každé nepříjemné situaci příležitost k růstu nebo pochopení. A mám takovou dohodu sama ze sebou. Říkám si, že v životě zažívám v základu dva pocity, ty příjemné a ty nepříjemné. Ty příjemné jsou potvrzením a ukazatelem, že jdu správným směrem a ty nepříjemné jsou příležitostí a ukazatelem ke změně...

Mnohokrát se mi stane, že jsem nešťastná a uplakaná, ale i tehdy vím, že život je krásný a že se děje něco, co mě někam posouvá. Záleží jen na mě jak dlouho a jak moc potřebuji k tomu, abych přišla na to, co mi vlastně nevyhovuje a co se děje... a potom už je to docela snadné. Nadechnout se, vydechnout a udělat první krok mimo komfortní zónu, kde to znám,ale kde mi není už dobře. My lidé se obecně bojíme změn, je to dáno způsobem naší výchovy a strachem, ve kterém jsme neustále podporováni a on v nás narůstá. Ale uvědomujeme si vůbec, že jsme svobodní? Jak moc máme možností? Uvědomujeme si, že jsme si do těch našich klecí v kterých nám není dobře, vlezli sami, zamkli jsme se a ještě jsem sami a dobrovolně zahodili klíče???

Vlastně si teď při psaní těchto řádků znovu uvědomuji, jak moc mi pomohli všechny nepříjemné situace v mém životě. Právě ony byly jako kamínky a písek, které opracovávaly diamant, který pomalu ale jistě začíná nádherně zářit. Ten diamant má v sobě každý z nás, jen ho někdo má hodně obalený a trvá to, než se ta vrchní slupka „obouchá“. Někdo září hned a někomu to trvá roky. Já jsem z těch, kterým to trvalo roky. Ale kdoví, možná o to cennější ten můj diamant je ;) Každopádně mi všechny moje pády a vzlety pomohly k velkému uvědomění.

Mám nekonečné možnosti a moje pravé Já vlastně nikde nezačíná ani nekončí! Jsem nic a zároveň úplně všechno. Zároveň jsem maličká, jako kapka v moři a zároveň jsem celým tím mořem! Jsem svobodná bytost bez tvaru a hranic, která je připravená k „naplnění“. A jaký tvar si dám a čím se naplním, to je přeci na mě!

Tímto děkuji za položenou otázku, protože mě "přinutila" k tomuto malému zamyšlení, které možná pomůže i vám. Jak to máte vy? Nastal u vás jeden zlomový moment a nebo jich také máte několik?

Krásný předvánoční čas přátelé, kdyby nebylo vás, tak já ani nevím kolikátého dnes je a přesto je mi nádherně :) Jak říká prasátko Pú. Dnes je můj nejoblíbenější den v celém životě. A jak říkám já, existují jen dva dny v roce, kdy nemůžeme cokoli změnit. Jeden se jmenuje včera a druhý zítra. Proto žijme DNES přátelé. A žijme tak, jakoby to byl náš poslední den a zároveň plánujme tak, jako bychom neměli nikdy zemřít! Krásný den všem a pokud bych si mohla něco přát od Ježíška... tak ... kéž jsou všechny bytosti šťastny...


pátek 19. prosince 2014

Světla Hoření

Když jsem poprvé slyšela jméno Světla Hoření, říkala jsem... to má slečna jasnovidka zvláštní nick name :) Žena, která mi o ní říkala se usmála a říká mi, to není nick name, to je opravdu její jméno. A já na to: "Jakože jí rodiče dali jméno Světla a jmenujou se Hoření, jo?" A ona: "Ano, přesně tak." Řekla jsem jen: "Wow, tak to je hustý!"

Když jsem se rozhodla ke Světle do jejího salonu Žena Bohyně objednat a vzápětí jsem to udělala, byla jsem v divném stavu. Cítila jsem už několik dní nebo možná i týdnů na povrchu hrozný zmatek a úzkost, protože jsem stála na prahu nového života, ale pod tím vším se v hloubce ukrýval obrovský klid a jistota. Ale ten povrchní pocit mě stahoval do svého středu a já jsem měla pocit, že se v něm utopím!

Když jsem pak ke Světle měla jít, dozvídala jsem se zprávy, že je trošku divná a znásobeno mým divným pocitem, rozhodla jsem se návštěvu u ní zrušit. Protože jsem ale měla v ty dny děsný šrumec, vždy, když jsem měla čas to zrušit, zapomněla jsem na to a naopak, když jsem to chtěla zrušit, neměla jsem čas. A tak se stalo, že jsem si v pondělí ráno v posteli uvědomila, že jsem svou návštěvu, která byla asi za 3 hodiny doteď nezrušila. A najednou jsem měla naprostý pocit jistoty, že tam musím. Ať už to vypadá jakkoli bláznivě. I když mám mnoho na práci, protože v sobotu odlétám do Egypta, kam jsem se rozhodla přestěhovat...

Když jsem ke Světle jela autem se svým přítelem (expartnerem), celou cestu jsem v autě plakala. Měla jsem pocit, že jsem úplně ztracená. A tak nebylo divu, že jsem se nakonec opravdu ztratila. Stála jsem na tramvajové zastávce asi 20 metrů od domu, kde má Světla salon a místo, abych šla na uvedenou adresu, nasedla jsem na tramvaj a ta mě odvážela pryč. Až když jsem byla asi 4 zastávky od salonu, jsem si podle navigace v mobilu uvědomila, že se od místa určení vzdaluju a ne přibližuju!

Když jsem konečně ke Světle dorazila, cítila jsem se fakt na dně. Říkala jsem Světle: "Moc se omlouvám, ztratila jsem se a vlastně... cítím se úplně ztracená." Ona se mě zeptala: "V sobě nebo ve světě?" A já jí říkám: "...Oboje." Usmála se na mě a pověděla mi: "To bude v pořádku, jen si vydechni a pojď dál..."

A tak začala moje třídenní návštěva u Světly a Petra:) Ano, čtete dobře, třídenní!

Když jsme se dostali k samotnému čtení, kdy je Světla v "jiném stavu", dostala jsem jejím prostřednictvím vzkaz, který zněl takto: "Ona nic nepotřebuje, všechno má! Ona jen potřebuje prázdniny! Být u nás, jako u babičky a u dědečka. Potřebuje, aby se o ni někdo chvíli staral a ona si mohla odpočinout... Prostě tu musí zůstat tři dny na prázdninách!" V té chvíli jsem začala znovu plakat, protože to bylo přesně to, po čem jsem už delší dobu toužila. Nemuset nic a vědět, že se o mě někdo chvíli postará a že jsem v bezpečí. To byl přesně ten pocit, který mi chyběl...

Petr, partner Světly, který v jejich dvojici funguje jako "uzemňovač" a (kromě toho, že vede dotekovou terapii) klade při výkladu otázky a vlastně vede toto čtení, se díval nevěřícně na Světlu a pak na mě a pokoušel se v tom zorientovat a ptal se Světly jak to myslíš? Jakože někam odjedeme nebo Hanička někdy přijede...? A Světla mu říkala, ne ne, ona tu zůstane teď! Petr byl stále trošku zmatený, protože mu docházelo, že to není tak jednoduché, že oni mají klienty a že já mám asi nějaký program, protože věděl, že odjíždím... Zkoušel se ještě zeptat: "A co ten Egypt? Můžeš aspoň něco říct o tom Egyptě?" A Světla nato už trošku rozzloběně: "Proč se mě na to teď ptáš? Ona bude za tři dny úplně jiná, teď tam nemá cenu vůbec chodit, teď prostě jen potřebuje prázdniny, chápeš to???" Petr i já jsme pochopili, že nemá cenu bojovat a Petr položil poslední otázku: "Dobře, Hanička tu zůstane na prázdninách, ale co to udělá s námi?" Světla se usmála a řekla: "Nám to pomůže..."

Čtení bylo u svého konce. Světla se odpojila a přesto, že to bylo krátké, byla velmi silně unavená. Všichni jsme koukali a začali řešit, jak to tedy uděláme :)

Zvláštní bylo, že jsme opravdu pondělí, úterý a středu měli všichni takový program, který se dal nějak přeorganizovat a přesunout. Udělali jsme to a začali tři dny, které cítím dodnes jako prospěšné pro nás všechny. Světla a Petr byli úžasní a už v podvečer jsem měla pocit, že je oba znám léta. Jako bych opravdu byla na prázdninách ve své rodině.

Rozhodla jsem se, že to řeknu jen mé nejbližší kamarádce a počkám, co se stane. Ona mi napsala odpověď... Ty seš fakt magor! potom mi říkala... "Tak tentokrát jsem o tebe měla fakt trochu strach, myslela jsem si, že ti už fakt hráblo :) "

Nebudu vám vyprávět celé tři dny, není to podstatné, podstatné bylo moje uvědomění. Že jsem vždy v bezpečí. Že život a svět je bezpečné místo. Že když potřebuji, vždy se mi dostane podpory a opory. To je to, po čem jsem toužila a bála jsem se, že nemůžu prožít... Vím už poměrně dlouho, že tu největší jistotu mám v sobě a že se o sebe dokážu postarat i opřít, ale poslední měsíce a možná už skoro roky se učím, že se mohu opřít taky o někoho jiného, že nejsem na světě sama. Že jsme propojení, že jsme jedním... a Světla s Petrem mi ukázali, že toto propojení opravdu existuje. Moc jsem si přála zažít tento pocit s partnerem, ale do této doby jsem bohužel nebo možná bohudík (kdo ví, proč se děje to, co se děje) jsem ten pocit nezažila. To se možná dozvím někdy později. Důležité je, že jsem toto poznání dostala prostřednictvím dvou, pro mě v tu chvíli naprosto neznámých lidí. Možná to bylo proto, abych se nestala na muži, který mi v budoucnu tuto oporu poskytne, závislou, protože bych si myslela, že je tento prožitek tak ojedinělý a vzácný, že mi ho může dát jen on jediný. Takže teď už vím, že je to pravidlo života a vesmíru. Vesmír, svět a život je bezpečné místo!

Po třech dnech strávených u Světly a Petra jsme udělali druhé čtení a Světla vlastně jen pojmenovala všechno, co jsem věděla. Všechno to, co jsem i já sama schopná vidět, když se zklidním a dostanu se pod ten povrchový zmatek. Mám v sobě obrovský dar, úplně stejně jako každý z nás, jen ho musím umět vidět a dovolit si se na něj napojit...

Asi vás nepřekvapí, že mě Světla viděla v Egyptě, že věděla, že sem patřím, že zde budu šťastná a dostanu se mnohem blíž k sobě samé a svým darům než v Evropě. Viděla mě jak hodně píšu. Viděla mě šťastnou s mým partnerem. Viděla, že pomůžu nejen sobě, ale i jemu a dokonce mnoha dalším lidem, když tady budu - míněno v Egyptě, kde teď právě jsem a píšu :) Viděla mě jak zářím a pomáhám ostatním také zářit a to je přesně to, co chci dělat. Pomáhat lidem cítit se šťastnější!

Chtěla bych Světlušce a Petrovi z celého srdce poděkovat za ty tři úžasné dny. Věřím, že jsem jim také zanechala po sobě nějaký dárek, který se nedá vyjádřit penězi... Odjížděla jsem opravdu jako od babičky, vybavená domácím ořechovým olejem, kterým se tady mažu a vždy si na ně dva vzpomenu.

A závěr? Světluška a Petr pomáhají lidem uvidět jejich vlastní světlo v temnotě, ve které se každý z nás občas ztratí... Děkuji vám oběma, miluju vás, babičko a dědečku!

S láskou a úctou Hanka

středa 10. prosince 2014

Romantika jak z filmu :)

Jako, fakt mazec. Říkala jsem si, že nebudu zveřejňovat úplně všechno, ale vlastně, proč ne :) dělám to tak už dlouho a budu v tom pokračovat. Vždyť o tom to je, žít tak, abych to udělám, mohla napsat na nebe. A pokud chci sdílet svůj příběh, budu ho sdílet bez cenzury. Je to jedno, najde se určitě spousta lidí, kteří si budou klepat na čelo a říkat, že jsem naivní blázen, ale mě je dobře. I s tím, že jsem možná naivní blázen...

Takže novinka číslo jedna: jsem vdaná a posílám vám videopozdrav :)

Uzavřela jsem sňatek s Egypťanem a je to tzv. orfi sňatek, to znamená, že u nás v ČR neplatí. Je to pro mě něco, jako být zasnoubená a vzala jsem si čas na to, abych se rozhodla, jestli náš sňatek uděláme oficiálním a platným i v ČR. Můj milovaný muž mě hned po příletu požádal o odpuštění (udělal z jeho pohledu velkou chybu a chtěl to napravit), vyznal mi lásku a položil mi otázku... Hana, will you marry me? (Hani, vezmeš si mě?). Je to jako v pohádce a vypadá to fakt až skoro praštěně :)

Vím, co vás asi napadne... hloupá a naivní blondýna a vyčůraný a dychtivý Egypťan. Nechám na vás, co si o tom budete myslet, stejně není v mé moci to ovlivnit a vlastně ani nechci. Jestli vás tenhle seriál baví, sledujte ho, pokud ne, přepněte kanál :)

I pro mě je někdy těžké uvěřit tomu, co se děje a moje mysl vymýšlí různé příhody a konstrukce. Ale Bože, kdo ví, co je správně??? Prostě žiju a dělám to, co mě baví a naplňuje radostí. To stačí, ne? A pro ty z vás, kteří máte pocit, že jsem cvok.... můžete říct to samé? Žiju a dělám to, co mě baví a naplňuje mě radostí?

Včera jsme opět byli na weding párty a já jsem měla možnost zažít jaké by to bylo, kdybych byla já v té hlavní roli. Byla to tedy ta část jen pro muže, ale protože jsem Evropanka, mám různá privilegia a tudíž mohu na párty pro muže. Fakt super zážitek :) takže včera jsme tancovali v prostřední uličce a já jsem si připadala jako hvězda (což mimochodem v profilu Dynamiky bohatství opravdu jsem), viděla jsem jak můj muž díky mě září a jak se mu líbí mít mě vedle sebe. To je prostě moc hezký pocit a je jedno, jestli je tím mužem Čech nebo Egypťan... Samozřejmě, že jsou zde určité rozdíly a časem se o nich více rozpovídám, ale zatím není nic, co by mi bránilo být v tomto vztahu spokojená a šťastná.

Myslím, že to pro dnešek o vztahu stačí a já se jdu věnovat tomu, proč tu hlavně jsem a to je můj nový bussiness. Včera jsem dostala super zpětné vazby, když jsem se zeptala na zájem o "tak trochu jinou dovolenou", takže s chutí do toho! I love my life ;)

Krásný den všem přeje naivní a romantická blondýna :)







úterý 9. prosince 2014

Jsem v Egyptě!

Uf. Tak jsem tady :) Fakt se stalo to, co jsem chtěla. Žiju v Egyptě. Je pro mě zvláštní to říct a vědět, že je to pravda, protože ještě se cítím jako na dovolené. Bydlím v hotelu, ve kterém i pracuju. No, pracuju je silné slovo :) zatím se tu spíš poflakuju. Co je mým úkolem tady? Pomoci propagovat hotel a přivítat u nás nové české turisty. Manager hotelu je můj kamarád a líbí se mu moje idea. Začala jsem tvořit nový bussiness a věřím, že se mi brzy podaří, aby se v něm rozproudila energie.

Jaké jsou naše plány? Začnu příběhem... Když jsem si před třemi lety začala uvědomovat, že už se mi nelíbí život jaký žiju, neměla jsem vůbec představu o tom, co jiného bych mohla nebo chtěla dělat. Trvalo tři roky než jsem na to přišla. Mezi tím jsem prožívala spoustu věcí, které mi pomohli toto vědomí najít. Miluju být mezi lidmi, ale stejně tak miluju být sama. Zkoumala jsem sama sebe, kde se cítím šťastná, při jakých činnostech. Zjistila jsem zajímavé věci :) Baví mě být u moře a povídat si s lidmi, kteří jsou na dovolené. Miluju tu energii, kterou mají, když nechají starosti doma a žijí tady a teď. Tu samou energii cítím na seminářích osobního rozvoje. Zde také lidi žijí plně tady a teď. A pak miluju být sama ze sebou a třídit si v hlavě myšlenky tím, že píšu. A v neposlední řadě chci spolupracovat, vím, že ve spolupráci je obrovská síla.

Takže závěr? Chci žít u moře, být na seminářích a psát. A je to :) docela easy, že?

Jak už to chodí, když jsem si ujasnila co chci, okamžitě mi začali do cesty chodit situace, lidé a věci, které potřebuji. Potkala jsem ženu, která taky miluje Egypt a ta mě seznámila s novým projektem jménem YEAH COACH. Tento projekt je zaměřen na tři věci - vzdělávání, pomáhání a tvorbu hojnosti. Což se mi okamžitě zalíbilo a stala jsem se malým investorem tohoto projektu a po schůzce s autorem projektu jsme se domluvili na spolupráci. I jemu se líbí moje idea.

Konečně se tedy dostávám k odpovědi na nejčastější otázku, kterou mi lidé kladou a to je: "A co tam budeš dělat?" :) Jako první odpovídám..."Budu tam žít" :) a jako druhé: "Ráda bych vybudovala agenturu, která bude pořádat u moře "tak trochu jinou dovolenou". Dovolenou, na které si můžete nejen odpočinout, ale také se vzdělávat a zažít něco výjimečného. Ráda bych pozvala do Egypta lektory, kteří v ČR dělají úspěšné semináře. Také různé kouče a trenéry. Ve spolupráci s projektem Yeah Coach, budeme nabízet osobní rozvoj na dovolené plus dovolenou s určitým programem typu výuka jazyka, cvičení jógy, kreslení u moře... Také chceme vytvořit program speciálně pro muže, proženy i pro páry. Je toho poměrně hodně, co mě napadá a co tu vidím."

Rozhodla jsem se také, že budu svůj život tady sdílet s vámi a každý den natočím krátké video o tom, jak se cítím nebo co prožívám. Je to taková pomůcka pro mě samotnou a taky ukázka toho, jak lze změnit život. Věřím, že my lidé milujeme příběhy (proto se koukáme na praštěný seriály a na life style show. A já jsem dost praštěná na to, abych se s vámi o svůj příběh podělila.

Videa, která nahraji na youtube, budu sdílet tady, přijde mi to jako nejlepší způsob. Tady máte první z nich. Můžete si všimnout, že jsem nebyla daleko od pláče a poměrně zmatená, protože říkám, že je šestého prosince a ve skutečnosti bylo sedmého :)

Přesto, že žít tady je můj sen, někdy to určitě nebude lehké a já budu prožívat i záchvaty úzkosti a strachu. O tom je život. O celém spektru emocí a o tom, jak s nimi umíme naložit...

Tak tedy opět vítejte v mém světě a ráda vás přivítám i v mém druhém domově, v Egyptě ;)

S láskou Hanka





neděle 23. listopadu 2014

Proč tu jsem?

V posledních dech jsem měla několik velmi silných zážitků, které mi pomohly znovu uvidět "celý obraz". Stalo se mi několik velmi zásadních věcí. Měla jsem pocit, že jsem milována a taky jsem měla pocit, že jsem znovu zrazena. V průběhu několika pár dní. Někdy mám pocit, že se země otáčí dvakrát rychleji a já jen stojím a sleduju svůj život jako by bal mimo mě. Je to zvláštní pocit, vím, že se to děje mě a zároveň jako bych se na to jen dívala.

Asi není důležité, co se přesně stalo, ale důležité je, co jsem z toho pochopila. Dva lidé na kterých mi velmi záleží udělali něco, co bylo asi dobré pro ně (a vlastně úplně v pořádku), ale mě to velmi ranilo. Dali mi tím obrovský dar. Znovu-uvědomění, že každý člověk dělá to nejlepší pro sebe a může tím druhého učinit šťastným a nebo nešťastným. Pokud ten druhý uvěří, že to s ním souvisí...

A v tom byl ten největší dar. Neskutečně to bolelo, protože to bylo téměř stejném okamžiku. Jak už to v mém životě chodí, dostávám opravdu velké lekce. Vždy je toho dost a ještě něco navíc. Dnes už věřím, že se to děje proto, abych se dokázala dostat hlouběji a pochopila. Tudíž jsem pochopila. V minulých měsících jsem se postupně odpoutávala od všech svých "jistot". Prodala jsem dům, opouštím svou práci a totálně měním život. Jediné, k čemu jsem byla ještě připoutaná byla představa, že potřebuji mít ve svém životě partnerský vztah s mužem, abych byla úplně šťastná. A teď jsem se pustila i této představy.

Cítila jsem nesmírnou bolest a jen ji nechávala sebou procházet. Dýchala jsem a děkovala. Cítila jsem jak s tou bolestí odchází i jakýsi zvláštní dlouhodobý tlak, který mi kdesi v hloubce nedovoloval dýchat. Jako by se vzali za ruku a šli. Jen jsem plakala a děkovala.

Byla jsem nedávno na jedné terapii u mé kamarádky a tam jsem se setkala se jednou ze svých dlouho potlačovaných "tváří". S tou ženou, která se dlouho schovávala a která se bála, čeho všeho je schopná. Je plná života, vášně, obrovské síly a má jakési zvláštní schopnosti. Ta, co dokáže muže i klidně zabít jen pouhým pohledem. Vlastně ho donutí zešílet a vzít si život, jak moc po ní touží a nemůže ji uchopit. Bylo to hodně silné, bolestivé a zároveň krásné setkání. Nesmírně obohacující. A zase spojené s bolestí a velkým vděkem. Někdy vám ten obraz popíšu, bylo to až skoro neskutečné. Je úžasné, jak synchronicita a načasování funguje, když se tomu oddáme. Právě začínám menstruaci a jako bych znovu a znovu cítila to očištění. Nesmírnou úlevu. Cítím, jak moje tělo opouští napětí a naplňuje ho láska.

Včera jsem byla na akci, kde bylo mnoho úžasných lidí a jejich energie byla prostě nádherná. Plná radosti, naděje, odhodlání a chuti měnit nejen sebe, ale i svět. Zase jsem jen nechávala tyto pocity sebou procházet a tentokrát to bylo jako bych se já sama stávala tou radostí a světlem. Na konci dne mi několik lidí, kteří mě nikdy neviděli, řeklo, že svítím jak sluníčko. Že mám krásnou energii. Cítila jsem ohromnou lásku, která dokázala nahradit tu bolest, aniž bych se o to jakkoli snažila.

Mnoho lidí, pokud cítí nějakou bolest, pokud se jich někdo nebo něco dotkne, mají potřebu ranit někoho jiného a udělají něco, čím se té své bolesti na chvíli zbaví. Ublíží někomu dalšímu, myslí si, že to pak možná bude snesitelnější. Omyl je pravdou. Dříve či později se cítí mnohem hůř...

Já jsem se rozhodla jít jinou cestou už dávno. Takhle zní můj závazek vůči mě a světu (jasně, že jsme všichni se vším propojeni): "Zavazuji se, že se vždy budu chovat tak, aby mi bylo dobře uvnitř mě samotné a každý člověk se po setkání se mnou cítil lépe. Nebudu to dělat na úkor mě samotné a chápu, že můžu někdy někomu nevědomě ublížit, ale budu dělat vždy a všechno tak, jak nejlépe dovedu. Nebudu se obviňovat, když něco nezvládnu tak, jak bych chtěla a nebudu obviňovat druhé, když se budu cítit špatně. Jsem pánem svých emocí a mohu je vždy změnit, pokud se necítím dobře. Jsem propojená se vším a čerpám z nádherného zdroje uvnitř mě samotné." 

Cítím se nesmírně vděčná a požehnaná a uvědomila jsem si, že vždy, když se necítím dobře, mohu to velmi jednoduše změnit. Jak? Tím, že dám někomu druhému něco, co mám pocit, že mi nejvíc chybí. Že v projevu lásky, jemnosti a určité služby druhému člověku se skrývá obrovský dar. Něco, co jinak nezískáme. Je to napojení zpět na zdroj. Pocit sounáležitosti a lásky. Je jedno, jestli máme děti, rodiče, přátele, partnery... vždy je kolem nás někdo, kdo potřebuje projev lásky a podpory. A my mu ho můžeme kdykoli dát.

Během posledních dnů jsem měla několikrát velmi zvláštní pocit. Lidé se mi dívali do očí a jako by říkali, vidím v tobě něco zvláštního. Jakoby se nemohli odtrhnout. Měla jsem pocit, že ve mě vidí svou vlastní krásu. Byl to nádherný pocit. Být právě takovým zrcadlem, ve kterém se zrcadlí to nejkrásnější, co v sobě kdo má. Bylo to jako bych se vrátila domů... Cítím se požehnaná a nesmírně vděčná. Jsem tu proto, abych byla šťastná a skrze mě mohli lidé uvidět svou vlastní krásu. Můžu jim pomoci ji uvidět.

A proč jste tu vy? Už jste pochopili důvod své existence?

Krásnou neděli všem. Hanka


úterý 11. listopadu 2014

Kde je štěstí?

Ráda bych se s vámi podělila o svůj pocit. Poslední dobou zkoumám co a proč nám přináší nejhezčí pocity. Kdy a proč se vlastně cítíme nejvíce šťastní? A víte na co jsem přišla? Aspoň u mě to tak je a vidím to všude kolem sebe. To důležité slovo je propojení. Vlastně jsou dvě. Propojení a pozornost. Všichni toužíme po tom samém. Být pro někoho důležití, jedineční, prožívat pocity propojení a jednoduše cítit, že jsme milováni. Že o nás někdo ví, že nejsme neviditelní. Dostávám se zpět do svého dospívání, kdy jsem začala dělat něco jinak, přestávala jsem být hodnou holčičkou. A tehdy mi moje maminka říkala: "Tys byla vždycky tak hodná, já jsem o tobě ani nevěděla. Nevím, co se to teď s tebou děje?" Uf. Dodneška je mi z toho úzko. Tehdy jsem si kladla otázku: "Jsem milovaná jen když jsem neviditelná?" Zůstalo mi z toho pocitu bohužel jedno velmi hloupé přesvědčení, které do dneška rozpouštím. Vím, že mě moje maminka milovala a miluje a určitě neměla záměr toto přesvědčení vyrobit, ale bohužel já jsem si to takto vyložila. A tak jsem vlastně od své maminky dostala díky těmto slovům jeden obrovský dar. Naučit se milovat sama sebe a odpouštět druhým. Uvědomit si, že většina toho co děláme a říkáme, se děje s tím nejlepším úmyslem. Že nikdo nechce ubližovat a zraňovat a každý touží po lásce. Ať už ji dávat nebo dostávat.

Z každého hloupého přesvědčení, které jsme si kdysi vyrobili, vede cesta ven! A to tak, že si uvědomíme, že už jsme dospělí a že to můžeme změnit. Ne, je to jinak, jsem milovaná taková, jaká jsem! A s tímto pocitem se rozpouští vše ostatní. Co dokážeme s pocitem, že jsme jedineční, důležití a milovaní? Dokážeme se otevřít a nemít strach. Dokážeme si uvědomovat, že naše pocity jsou opravdu naše a my jsme ti, co je mohou ovládat nebo je měnit. Že nemusíme být závislí na tom, co nám řekne naše okolí. To už vím dávno i když pro mě není lehké se od toho oprostit. Hodně věcí se mě dotýká, jsem takový naivní snílek a hodně zkoumám, co a proč mi kdo říká. Jeden čas jsem měla pocit, že je to moje prokletí a že se toho musím zbavit. Nebrat si věci osobně. Moc mi to nejde... ale přišla jsem na jednu věc. Že když ty slova, pocity a emoce nechám sebou jen projít a věnuji jim lásku, že je to najednou lepší. Přesto, že občas prožívám bolest, jsem za svoje emoce moc ráda. Dokážu totiž kromě bolesti cítit i mnohem víc lásky. Jsou to dvě strany jedné mince...

A kde je tedy štěstí? Sídlí v nás. Je v našem srdci. Každý den dělám vše proto, abych ho probudila. Hýčkám si ho. Pěstuju ten krásný pocit, že jsem milovaná ať se děje, co se děje. Mívám sklony ke smutku, ano, ale přesto vím, že když se cítím osamělá, je to jen proto, že jsem se sama odpojila. Stačí nejdříve otevřít oči. Usmát se. Pak třeba na někoho pomyslet, zavolat někomu blízkému, popřípadě někoho obejmout. A hned cítím příval lásky. V tom je ten paradox. Ano, naše štěstí leží v nás samotných, ale cítíme ho nejvíce prostřednictvím druhého člověka. Když se smějeme. Když se objímáme. Když se milujeme. Dokonce i když se s někým přeme, je to hra s energií. Stejně tak, jak si umíme energii dát, umíme si ji i brát. Potřebujeme propojení. A pokud nejsme schopni tvořit láskyplné propojení, tvoříme aspoň takové, které nám oběma bere. Je to výkřik do tmy... všímej si mě prosím! Doufáme, že potom se budeme cítit lépe. Bohužel ne... 


A tak si říkám, co můžu udělat proto, abych se já a lidé okolo mě cítili lépe? Vychází mi pouze jediné, milovat se a milovat je. A zároveň jim dát svobodu v rozhodnutí, jestli chtějí být v mé blízkosti a sama se rozhodovat o tom, čí blízkost je pro mě přínosná.

Ještě jsem si včera uvědomila jednu věc. Na světě se děje spousta špatného, ale bude to lepší, když o tom budu mluvit? Ne. Samozřejmě že to nebude lepší, ani když to budu přehlížet. Z mého pohledu jedné, co můžu dělat je, že prostě budu věnovat energii a pozornost věcem, které mohou něco zlepšit. Posílit v lidech pocit štěstí a lásky. Aspoň na chvíli se zastavit, nadechnout se a cítit to. A tyto chvíle postupně prodlužovat do té doby, dokud to nebudeme cítit téměř pořád. Že jsme jedineční, důležití, milovaní a propojení. Sami pro sebe, pro druhé i pro svět! Každý z nás má na zemi své místo a přesto, že nás může zastoupit někdo jiný, bude svět bez každého jednoho z nás trošku jiný. Jsme prostě nenahraditelní! Zkuste si na chvíli zavřít oči a ucítit to. Jsi jedinečný, nenahraditelný, milovaný člověk a jsi součástí jedné velké rodiny. Existuje jen jeden svět. Ten náš! Každý z nás je jeho součástí a každý z nás ovlivňuje to, co se v něm děje. Každou svou myšlenkou, slovem i každým činem... 


Co tedy budete dělat dnes? Krásný den plný lásky

úterý 4. listopadu 2014

Polyamorické vztahy? Aneb miluji dva muže...

Ráda bych se dnes věnovala tématu láska. Co je to pro vás vlastně láska? Co pro vás znamená někoho milovat? Dokážete milovat dva muže (pokus jste muž, pak dvě ženy)? Pokud ano, co to pro vás znamená? Je to dar nebo prokletí? A co s tou láskou děláte? Snažíte se ji potlačit - zničit - necítit, žijete v polyamorickém vztahu, máte dva vztahy (kde jeden neví o druhém) nebo jste si vybrali vztah s jedním z milovaných a druhou lásku si necháváte ve svém srdci jako nádherný dar?

Já jsem se do této situace dostala. Miluji dva muže. Jednoho dva a půl roku a jednoho rok. A ani s jedním nemůžu mít teď momentálně partnerský vztah. Přesto, že mě oba milují. Dalo by se říct, že jeden se mnou být nechce a druhý nemůže. Ale je to malinko jinak. Jeden teď potřebuje být sám (po dlouholetém partnerství si potřebuje ujasnit kdo je, co chce, co nechce, co potřebuje... no, prostě potřebuje to, co všichni, kteří se rozešli po mnoha letech s partnerem - být chvíli sám, bez "vážného vztahu"). Druhý je tak trochu z jiného světa a teď momentálně se zdá nemožné, aby byl se mnou v oficiálním vztahu. Co s tím?

Uvědomuju si ten dar lásky. To, že prožívám ten nádherný hřejivý pocit u srdce hned díky dvěma mužům. Hned vedle tohoto hřejivého pocitu je ale i ten, který bolí. Protože bych moc ráda z jedním z těchto mužů sdílela svůj život. Ráda bych se vedle něj probouzela a usínala mu v náručí. Ráda bych měla ten pocit, že nejsem jen já a on, ale že jsme my. Ráda bych prožívala život ve dvou... Srdce a ego. Kdo vyhraje?

Takže co s tím? Mnozí z vás by možná navrhli klasické, vykašli se na oba a nedávej energii tam, kde se ti nevrací. Počkej si na třetího. Ano, taky by to bylo řešení. Ján jsem se ale rozhodla trochu jinak. Rozhodla jsem se dovolit lásce, aby prostě jen byla. Rozhodla jsem se pro tentokrát nemít vše pod kontrolou a jen to prostě nechat být. Rozhodla jsem se milovat. Milovat bezpodmínečně a rozhodovat se každý den podle toho, co cítím. Oba dva muži jsou pro mě úžasný dar. Oba mě učí. Oba mi mnohé dávají a věřím, že pro oba jsem i já stejným požehnáním. Protože i když se v průběhu času mění to, jestli se s nimi miluji fyzicky, nemění se to, že se s nimi miluji duševně. Naše cesty se již propojili a to, co jsme si dali, už tam navždy zůstane. Přátelství. Vášeň. Láska. Nějaký čas už je miluji oba, ale miluji se vždy pouze s jedním z nich. Nemáme klasický polyamorický vztah (fyzicky se miluji jen s jedním), ale ve svém principu vlastně ano. V těch totiž jde o to, že milujete více partnerů, respektive máte intimní vztah s více partnery, kdy o sobě navzájem partneři vědí. A v mém případě jeden o druhém ví a obráceně. Pokud nevíte, co to polyamorický vztah je, zkuste google ;) pro zjednodušení např. tento odkaz

Jak byste tuto situaci řešili vy?

Jeden z mužů, které miluji žije v České republice, druhý v Egyptě. Ano, i on je jedním z důvodů, proč zrovna Egypt. Je jedním z důvodů, ne jediný. A protože jste si zvykli na to, že jsem úplně otevřená a sdílím se světem svou pravdu, rozhodla jsem se vám ukázat i tento, tak trošku zvláštní příběh. O to zajímavější bude sledovat jak se vyvíjí, vlastně i pro mě. Už dokážu žít svůj život jako režisér, divák i herec v jedné osobě a samotnou mě zajímá, co si pro mě vesmír v této zašmodrchané situaci připraví :)

Láska je nádherný dar a já už vím, že nemusím žít s každým, koho miluji. Rozhodla jsem se je milovat stále. Ať už budu žít s jedním, druhým, oběma a nebo ani s jedním... Láska je prostě láska a je pro mě darem. Je dar lásku cítit, dávat i přijímat, proč bych měla tento dar zahodit a uzamčít před láskou svoje srdce? Ne, stále věřím, že budu žít se svým partnerem a pokud je jeden z nich mým partnerem, jsem připravená. Pokud ne, nechávám srdce otevřené tomu, kterého ještě možná neznám, ale on už je na cestě ke mě...

Nechávám lásku proudit a miluji vás. Oba. Přesto, že vůbec nevím co se stane v budoucnu... Ale o tom to není, že? Díky vám se učím to nádherné bytí tady a teď. Díky vám prožívám ženský princip. Díky vám vím, že jsem milující a milovaná. Dokonce dvakrát. Není to krásné?

Stal se vám podobný příběh? Jak jste se s podobnou situací vyrovnali vy? Budu ráda, když to se mnou budete sdílet. Já s vámi na oplátku budu sdílet ten můj. Budu s tím či oním? Nebo s úplně jiným? Nebo dokonce úplně bez partnera? Kdo ví, to nám ukáže čas ;) Vesmír (či Bůh) je úžasný spisovatel, to, co vymyslí on, my bychom nikdy nevymysleli :) Proto to nechám raději na něm. Jak se říká... děj se vůle Boží.

S láskou Hanka






úterý 28. října 2014

Tanec nahých bohyní

O víkendu jsem byla na semináři s názvem Jak na muže. Když jsem na tento seminář jela, věděla jsem, že nepotřebuji informace o tom, jak na muže, ale že potřebuji hřejivou, láskyplnou, divokou, mazlivou, živou a proměnlivou energii žen. A tu jsem také dostala.

Protože znám obě lektorky, vydala jsem se za nimi a neřešila téma, které zrovna bylo na pořadu dne.Přesto je vlastně toto téma pro mě aktuální. Vy, co jste četli (nebo čtete) můj blog víte, že jsem v něm velmi otevřená a že sdílím i své nejniternější pocity. To byl také důvod, proč jsem jej nějakou dobu nepsala. Nechtěla jsem sdílet to, co se děje v mém životě.

Prožívám zcela unikátní druh vztahu s jedním mužem, který se moc nedá zařadit do nějaké škatulky. Je to krabička, která obsahuje více malých krabiček s názvy přítel, milenec, parťák, učitel, žák i partner. Jen neobsahoval obsah názvu životní partner a to byl také důvod, proč jsme museli naši blízkost maličko oddálit a některé krabičky na chvíli uzavřít. Abychom jeden druhému nakonec neublížili. Pro z vás, kdo takový druh vztahu prožil, není nutné více vysvětlovat a pro z vás, kteří nechápou dar takového vztahu mám jednu větu: "Není nutné žít s každým, koho milujeme." Můžeme totiž někoho milovat aniž bychom s ním žili a sdíleli jednu domácnost. Lásku není nutné zabíjet ani v případě, že vztah se nerozvíjí podle našich představ. Je naopak dobré ji nechat proudit dovnitř i ven a své srdce si neuzavírat ani před bolestí, kterou můžeme prožít, když vztah nenaplňuje to, po čem toužíme. Je dobré to přijmout a jít dál. Dokonce můžeme milovat stále stejné lidi i když s nimi už nejsme v tak blízkém kontaktu. Za nějaký čas, jak jdeme životem, se nám stane, že budeme milovat víc lidí najednou a je jedno, jestli je tím člověkem žena či muž. Můžeme tak v konečném důsledku milovat několik mužů nebo několik žen a každý ten vztah je naprosto unikátní a jedinečný. Láska má mnoho podob a jeden z projevů lásky je právě to, že necháte jít člověka, který potřebuje něco jiného než to, co mu můžete právě vy a právě teď nabídnout. Tudíž se náš vztah maličko změnil, protože oba chceme mít vedle sebe životního partnera a jeden druhému nemůžeme dát to, co bychom chtěli a potřebovali. Na tom jak moc se máme oba rádi se ale nic nemění.

A v tomto rozpoložení, se srdcem plným momentální bolesti, jsem se vydala na víkend. Bez jakéhokoli očekávání a předsudků. Přijaly mě tam nádherné ženy plné moudrosti a lásky, kterou samozřejmě získaly i díky bolesti, kterou každá z nás někdy prožila. Ale jak už jistě víte, bolest je jeden z učitelů života. Bez ní se nenaučíme radosti a pocitu štěstí. Takže už večer jsem se cítila jako bych stála pod sprchou lásky, která mě očistila, občerstvila a oživila. Uvědomila jsem si znovu dar a nádheru ženství. Stejně tak, jako dar a nádheru mužství.

Ráda bych zmínila dva nádherné prožitky - dárky z tohoto víkendu. Jeden byl díky naplánované akci a jeden jsem dostala od samotného vesmíru. To už tak bývá, když necháte dveře otevřené... Tou první akcí byl tanec nahých bohyní. Nazvala jsem jej tak proto, že přesně tento pocit jsem měla, když jsem se toho účastnila. Vlastně jsme si připomínaly jednu z her, které můžeme společně s mužem hrát. A to je hra s názvem flirtování. Tu hru můžeme hrát s mužem, kterého známe jakkoli dlouho. Zapomínáme na ni pod tlakem všedních dnů a časem ji přestaneme hrát úplně. A tak to vlastně bylo takové oživení toho, co všechny známe a také prožitek, který nazývám "dva v jednom". Nejen, že jsme si každá z nás připomněla jaké to je se pomalu svlékat při tónech hudby a jen mírném osvětlení, ale také jsme se mohly dívat kolem sebe a užít si pohled na nádheru a rozmanitost ženského těla.

Viděla jsem, jak je úžasné, když se žena raduje ze svého těla a má ho ráda. Jak krásné je být tou ženou - radostnou, svobodnou a a šťastnou, ale také jak úžasné je takovou ženu sledovat. Jaký pohled se muži naskytne, když žena naplno prožívá a užívá si své dary. Byla to opravdu krása.

A druhý dáreček se týkal muže. Přestože na tomto víkendu muži nebyli součástí "programu", přesto jsme jimi byli obklopeni. V hotelu, kde se víkend konal, byly také vepřové hody, což sebou neslo i přítomnost mnoha mužů. Když jsme byly na obědě a povídaly jsme si u stolu a jedna žena sdílela svůj zážitek se svým mužem (jak ji chytil do náruče a zatočil s ní) posteskla jsem si, že je mi líto, že tohle asi nikdy neprožiju. "Proč?" Ptala se mě ona žena. Říkám jí: "Tak se na mě podívej, kdo by mě asi tak unesl a dokázal mě zvednout jak panenku?". Nejsem zrovna malá a drobná a taky jsem to v poslední době hodně slyšela, takže se mi to opět usídlilo v hlavě. Ale jak už jsem říkala, vesmír nám dává různé dárečky a tak jsem se měla brzy přesvědčit o správnosti slov, které pronesla žena, se kterou jsem tuto diskusi vedla. Říkala mi: "Prosím tě, co blbneš, na světě je spousta chlapů, co by tě zvedli klidně až nad hlavu. Uvidíš!" "Tak jo", odvětila jsem a usmála jsem se.

No a co se večer nestalo :) Večer seděl v restauraci jeden muž, který byl úžasně veliký a navíc z něj byla cítit krásná a silná mužská síla. No a když jsme byly na odchodu, tento muž šel kolem nás na toaletu. Říkám kamarádce: "Ten by mě asi unesl, co?" A ona na to: "No ten určitě! Víš co, já mu řeknu." :) Šly jsme na chodbu, která byla poměrně prostorná a tam toho muže zastavila s větou: "Mohla bych vás o něco požádat? My tady máme kamarádku, která si myslí, že ji žádný muž nedokáže pochovat. Myslíte si, že byste to zvládl?"On se usmál a řekl: "Určitě, kterápak to je?"

Přišel ke mě a nejdříve mě objal. Cítila jsem se úžasně v bezpečí. Miluju objetí silných mužů. A síla není jen to, že je muž velký, i když tento opravdu byl... Potom mě chytil pod zadečkem a zvedl mě do výšky, byl to úžasný pocit, jako bych byla peříčko. No a pak mě postavil na zem a zvedl mě do náruče jako nějakou nevěstu. Cítila jsem se nádherně. Byl to pro mě téměř neuvěřitelný pocit. Být v náručí muže, který mě držel jako dívenku. Pocit bezpečí a lehkosti. Přesně to jsem potřebovala pocítit. Pak mě postavil na zem a když jsem se na něj usmála a řekla děkuji, dodal jen: "Bylo mi ctí." a odešel. Byly jsme tam asi čtyři a téměř jsme ani jedna nedýchaly...

Bylo to jak ve filmu :) řekli byste možná, že jak v blbým romantickým filmu, ale mě se opravdu takové věci dějí :) Takže ještě jednou děkuji můj milovaný vesmíre i tobě, neznámý velký muži. Ukázali jste mi opět, že i nemožné se může stát možným, když tomu budu věřit a nezavřu svoje srdce. Stále je to o tom samém. Pokud budeme věřit svým snům, budeme žít! Pokud ne, pomalu umíráme...

pátek 24. října 2014

Bláznivá ženská

Jsem bláznivá ženská, je to tak, co už teď. Už poněkolikáté v mém životě si pár lidí myslí, že jsem prostě cvok. Ty jo, tak to tak vypadá, že to bude můj úděl :)

Vždycky jsem byla paličatá, jsem beranka, a vždycky jsem se nerada vzdávala. Zároveň jsem si ale velmi málo věřila a když se moje sny blížily ke svému naplnění, zkoprnělá hrůzou (vlastně ani nevím z čeho), jsem přestala "přikládat pod kotel" a můj rozjetý vlak se zastavil.

Změna nastala v den, kdy jsem pochopila, co dělám. Ten den není zas tak dlouho. Ale není to ani zas tak krátce. Chce se mi říct bohužel, ale už vím, že vše má svůj čas a někdy trvá trochu déle, než něco dozraje a je to připraveno k "narození". Ale i když se to něco narodí, stále není vyhráno. Cesta pokračuje...

Takže jsem si před nějakou dobou uvědomila, že sama sebe brzdím, úplně stejně jako sama sebe popoháním. Že se povzbuzuju, úplně stejně, jako se srážím k zemi. A protože jsem "chytrá horákyně", někdy to dělám i prostřednictvím druhých lidí. Oboje. Je to taková hra, které hodně z nás uvěřilo. Že druzí lidé mají vliv na to, co se s námi a s našimi životy děje. Dokonce jsem tak "chytrá", že někdy zapomenu, že je to hra a uvěřím tomu! Potom se cítím špatně a nebo naopak dobře, záleží na tom, jakou hru právě hrajeme. Ó, jak se pleteme...

Proč hrajeme tyhle hry? No, to se mě ptejte :) Vždy, když se na tohle sama sebe ptám, dojdu k jednomu jedinému. bychom mohli prostřednictvím toho druhého (druhých) poznat lépe sami sebe. Dozvědět se o sobě co nejvíce. Opět bych zmínila již mnohokrát zmiňované zrcadlo. Ale o tom dnes mluvit nechci.

Ráda bych mluvila o tom, co se mi poslední dobou děje. A to je potvrzení toho, že moje intuice funguje a že se nádherně probouzím.

Jak asi víte (pokud jste četli můj blog), podařilo se mi vloni zhubnout. Protože jsem už tehdy věděla to, o čem jsem psala před chvílí, upletla jsem si na sebe bičík :) napsala jsem na fb a na blog, že zhubnu do toho a toho dat, tolik a tolik kilo. Trošku jsem to zabojkotovala (někdy se sama sobě musím smát...), ale podařilo se mi to!

Stejně tak jsem se loni rozhodla prodat svůj dům a odejít žít do Egypta. To jsem byla měkká říct nahlas, protože jsem se moc bála. Nejen odsouzení ze strany druhých lidí. Protože "Ježíši, proč zrovna Egypt? Tam jsou Muslimové, víš přece jací jsou???" A taky toho, že se pletu a že bude potupné přiznat chybu, pokud se mýlím. Utekl rok a po malé vsuvce, kdy jsem měla poct, že je to nesmysl a že zůstanu žít tady, jsem se ke svému snu vrátila. Patnáctého ledna příštího roku odlétám. Možná se pletu a možná dělám "chybu". Co však vím je, že pokud bych to neudělala, začala bych pomalu a jistě umírat. Nedávno, když jsem v Egyptě jela autem na letiště, hrála v autě písnička. Byla v arabštině a muž, který tam byl se mnou se ztišil a měl takový zvláštní  klidný, ale zároveň smutný výraz. Tak jsem se ho ptala co se stalo a on mi řekl: "Nic, jen poslouchám tu  písničku." Když jsem se ho zeptala o čem je,  řekl mi: "Zpívá se v ní o tom, že když přestaneme snít, začneme umírat..."

Přesně tohle se mi poslední dobou velmi často děje. Všude slyším, vidím nebo cítím "vzkazy", které mi potvrzují to, co cítím. Tohle byl jeden z nich. Pokud přestaneš snít, začneš umírat!

 Nechci začít umírat, pokud ještě žiju. Život je příliš krátký na to, abychom nedělali to, co cítíme jako správné. I kdyby to byla chyba. Protože jak už všichni víme z přísloví,"Chybama se člověk učí!"

Tak tedy možná dělám chybu, ale dělám to, co mi radí moje srdce... A jak jste na tom vy? Nasloucháte svému srdci, nebo jste jeho hlas schovali do malé černé skříňky a tu zamkli někde hluboko v sobě?

pátek 17. října 2014

Jsem zpět ;)

Ty jo, dívám se na poslední příspěvek a nemůžu uvěřit tomu, že je to tak dlouho, co jsem přestala psát. Za tu dobu se stalo pár poměrně zásadních věcí.

První z nich je, že jsem prodala svůj dům a uvolnila jsem se ze spárů hypotéky. Což je super, ale na druhou stranu jsem se vlastně tak trošku stala bezdomovcem :) Což mě ale přivedlo k dalšímu poměrně zásadnímu kroku, který se vlastně pojil k předchozímu rozhodnutí prodat dům. A to je na nějakou dobu zkusit žít jinde, než v ČR. Vlastně to původně bylo obráceně, nejdříve jsem se rozhodla, že chci zkusit něco úplně jiného a odstěhovat se do země, kde je stále teplo. Tou zemí je Egypt. Možná se ptáte proč zrovna Egypt, ale to bych si asi nechala na jiný článek.

Takže loni po říjnové dovolené jsem se rozhodla prodat dům a odletět. Teď jsem si uvědomila, že včera, když jsem si koupila letenku, to byl přesně na den jeden rok od mého návratu z Egypta. Jak symbolické...

Během toho roku se stalo spoustu věcí a přesně do roka se uzavřel jeden kruh. Vážně je to zajímavé. Dost dlouho trvalo než se dům prodal a všechny záležitosti se vyřídily. V listopadu loňského roku sem potkala jednoho muže, který se poměrně zásadně zapsal do mého života a do mého srdce. Během tohoto roku jsem změnila své rozhodnutí a začala jsem si myslet, že bych možná mohla žít tady. S tímto mužem. Náš vztah je plný lásky, přátelství a velkého porozumění i souznění, ale má jedno velké ale. Zatímco já si dovedu představit tohoto muže jako svého partnera, on to má jinak. Věřím, že mě svým způsobem velmi miluje a že jsme si vzájemně mnohé předali, ale on bohužel touží po jiné partnerce. Nesplňuji jeho představu o fyzické podobě jeho partnerky a to je bohužel věc, která se nedá změnit. Tudíž jsme se dohodli, že zůstaneme přátelé (oba víme, že náš vztah je úžasný a posilující pro oba), ale že spolu nebudeme vytvářet partnerské pouto. Bylo to pro mě opět hodně těžké období plné bolesti a smutku. Ano, moc se ještě neumím vyrovnávat s lehkostí a radostí s tím, když se můj sen rozplývá jako mlha nad ránem. Souhlasím s tím, že nás bolí naše nenaplněná očekávání a učím se si je nevytvářet. Nicméně toto umění zatím ještě zcela neovládám.

Tento muž mě během doby, kdy se prodával můj dům hodně podržel a pomohl mi zase poznat mě samotnou z trochu jiné strany. Jeho tématem je intimita, sexualita a psychologie (on by to jistě napsal jinak :) ) a tudíž jsme spolu hodně na tato témata diskutovali a vzájemně jsme se učili. Jsem moc vděčná za čas, který jsme spolu strávili. Mnohé mi dal. Věřím, že se naše cesty úplně nerozejdou, ale pokud ano, pak ti mnohokrát děkuji za vše, co jsi mi dal Honzi.

 Je možné, že se ještě mnohokrát k našemu vztahu a postřehům, které jsem díky němu získala, vrátím, ale teď je čas jít dál.

I tento nenaplněný vztah přispěl k tomu, že jsem se rozhodla vrátit se ke svému původnímu snu a udělat ten velký a poměrně bláznivý krok. No a protože jsem asi dost bláznivá na to, abych pořád zkoušela a zkoumala co chci a co nechci, udělala jsem to. Včera jsem si koupila jednosměrnou letenku do Egypta. Odlétám 15 ledna.

Než se tak stane. uplynou skoro 3 měsíce a já bych se zas ráda vrátila ke psaní blogu a sdílení svých myšlenek a pocitů s vámi. Možná jste si všimli, že jednou z mých priorit v životě jsou vztahy, dá se tušit, proč jsem se rozhodla právě pro Egypt...

Pro dnešek vám přeji krásný den a těším se na vaše komentáře na facebooku ;)

S láskou Hanka

pondělí 27. ledna 2014

Recepty

Recept číslo jedna. Vařená brokolice s eidamem.



Rychle, chutně, zdravě ;) (já vím, zase je to živočišné) a omáčkou ze sojového mléka a hrašky (to zelené je řapíkatý celer a ještě je tam česnek), ozdobené semínky.


Fakt na tom nic není.


Uvaříte brokolici ve slané vodě (lepší by bylo v páře, ale nějak nemůžu najít ten napařováček).


Omáčka: Do horké vody jsem přidala sušené sójové mléko s příchutí smetany a potom jsem tam přilila ve studené vodě rozmíchanou hrašku (to je náhrada na zahuštění omáček a polévek z hrachu). Trošku soli a sušeného česneku. Povařila jsem to asi 15 minut a nasypala jsem do toho nakrájený řapíkatý celer a stroužek česneku. Už jen na chvíli prohřát, aby celer zůstal křupavý a česnek byl cítit.


Nastrouhala jsem trošku eidamu.


No a nakonec jsem na trošičce oleje opražila různá semínka (konkrétně sezam, lněné semínko, slunečnici, dýni, konopné semínko).


Naskládat, nasypat, polít a posypat. A je to ;)



Recept číslo dva. Levně, rychle a sladce ;) rýžová kašička s ořechy a šušenými hruškami.


Klasicky ve vodě uvařenou rýži, smícháme s mlékem a prohřejeme. Na jeden sáček asi 1,5 dcl mléka. Přidala jsem rozinky, sušené hrušky, vlašské ořechy, lžíci medu a trochu skořice. To hnědé je datlový sirup. Dobrou chuť


Fakt jednoduché, že?


Recept číslo tři. Sushi s lososem.




Sushi rýži uvaříme v poměru 1:2 (rýže:voda). Po vychladnutí jsem přidala směs jablečný ocet (lžíce), třtinový cukr (lžíce), sůl(špetka).


Na řasu jsem mokrýma rukama rozprostřela rýži, přidala jsem proužek syrového lososa, bambusové výhonky (okurku ani avokádo jsem zrovna neměla) a lehce potřela chilli pastou (wasabi taky zrovna nebylo :))


Zatočila pomocí rohože a bylo. Jak prosté! A bylo výborné. Servírované s láskou a sójovou omáčkou.


Recept číslo čtyři. Rajská polévka s mrkví a celerem.




Takže: rajčatové pyré (trošku větší sklenička z Lídlu) ve vodě a přivést k varu, do toho nastrouhat jednu mrkev a kousek celeru a jeden stroužek česneku.


Hodila jsem tam hrst rozinek a přidala asi lžíci třtinového cukru a trochu soli. Skořice a trochu sušeného zázvoru. No a malinko oleje ze sušených rajčátek plus dvě nakrájená sušená rajčátka. Zahuštěné hraškou.


Na ozdobu zakysaná smetana, slunečnicová semínka a troška sýra a pár krutonů. Pro milovníky rajčatových věcí... Byla fakt luxusní!



Recept číslo pět. Losos, dušená zeleninka a brambory.




Brambory jsou vařené ve šlupce.


Zeleninu (cuketa, máslová dýně, cibule, česnek, žampiony) orestujeme na troše oleje.


Lososa jsem lehce okořenila směsí na mořské ryby s citronem a osmahla na troše oleje. Posypala sezamovými semínky.


Na ozdobu jsem použila opražená slunečnicová semínka a hranolky mandlí. Zase velmi jednoduché…



Recept číslo šest. Salát z kysaného červeného zelí.




Červené zelí. Sušená rajčata v oleji. Nakládaná kukuřice. Vše Lídl. Trošku eidamu a dýňových semínek. To je celé :) Luxusní záležitost.



Recept číslo sedm. Celorznné těstoviny s orestovanou zeleninou a nivou.




Uvaříme těstoviny ve slané vodě. Orestujeme libovolnou zeleninu (v mém případě lilek, sušená rajčata, česnek a cibule). Nastrouháme nivu. Čím dál jednodušší :)



Recept číslo osm. Pečené brambůrky s máslovou dýní a sýrem.




Brambory ve slupce opečeme v troubě. Máslovou dýni rozkrojíme, vydlabeme vnitřek, nakrájíme, trošku osolíme, popřípadě posypeme česnekem a upečeme také v troubě. Nebo můžeme orestovat na pánvi. Posypané dýňovými a sezamovými semínky a sýrem.


Recept číslo devět. Rýže se žlutým hráškem a tím, co jsem našla doma :)



Uvařená rýže. Uvařený žlutý hrách. Smícháno a přidala jsem: opraženou cibulku a česnek, sušená rajčata, semínka, rozinky, brusinky, aglio olio koření. Kupodivu fakt mňamka. :)

Tak to je pár inspirací na celkem jednoduchá, levná a docela zdravá jídla. Dobrou chuť a napište mi, co vám chutnalo ;)

27.1.2014 / Hubnu dál?

Dostala jsem před dvěma dny otázku jestli ještě pořád hubnu. A tak se tedy po malé sexuální vsuvce vrátím k hubnutí :)


No, víte, že říkám věci tak, jak jsou a tak se tedy přiznám. Měla jsem teď období, které asi prožije každý, kdo nějakým způsobem mění své návyky. Prostě jsem na nějakou dobu polevila s tím, že si něco dám jen tak výjimečně a samozřejmě to zas až tak výjimečně nebylo. Sem tam kousek pizzy. Sem tam nějaká bagetka či topinka. Sem tam těstoviny. Sem tam kousek masa. Ne, že bych jedla nějak moc, ale přeci jen to bylo víc než předtím. A hlavně složení mého jídla bylo jiné.


A co se stalo? Projevilo se to u mě téměř okamžitě. Ne jen, že téměř vždy, jakmile se takto spustím (už třeba po týdnu či dvou) okamžitě začne jít moje váha nahoru) ale hlavně reaguje moje pleť. A to pro mě úplně příjemně.


Takže jsem se zas pokorně vrátila ke způsobu stravování jako na začátku. Prvopotraviny, hodně zeleniny, sem tam ovoce, trochu brambor, luštěniny, rýže, semínka atd… Ne, nejsem úplný vegetarián ani vegan (jím sýr, sem tam si dám rybu - nedávno ve svém uvolněném období jsem dokonce baštila šunkofleky - ale to právě fakt nemůžu…, jogurt či zakysanou smetanu nebo kefír či použiju občas mléko a vejce).


Už jsem si vyzkoušela, že můj nový způsob stravování mi vyhovuje a pokud se vrátím ke starému, moje tělo prostě protestuje. Nelíbí se mu to.


Takže ano, chci zůstat u nového způsobu a nevracet se zpátky. Howk :)


Co je však trošku problém je jídlo a emoce. Jsem takzvaný emocionální jedlík a to je trošku horší. To je to, co je nutné řešit. Tady je nutné se dostat až k jádru věci. To je to, co mi pomáhá poznat sama sebe, přijmout se taková, jaká jsem a hlavně začít dělat věci tak, aby mi vyhovovaly.


Takže, není problém si uvařit zdravé jídlo a není problém si ho udělat tak, aby mi chutnalo. Problém je si občas uvědomit co je za tím, když mám chutě či hlad… A taky je problém to, že musím mít doma - což se dá zařídit, ale i na cestách - což už je horší, stále potraviny, které jsou pro mě vhodné.


Prostě nad tím přemýšlet…a to se mi, přiznávám se bez mučení, občas nechce. Ale. Poslední dny jsem si zas nakoupila mnoho zdravých potravin, různých semínek, zeleniny atd a teď už to zas půjde líp.


Je vtipné, že mi pořád někdo říká, že jsem zas zhubla, ale není to pravda. Ale co je pravda je to, že se cítím skvěle. Poznávám sama sebe v mnoha oblastech, překračuji svoje hranice, tvořím si život podle svých představ. A to neznamená, že mi jde vše jako po máslíčku. Občas stresuju (nikdo mě nedokáže vystresovat jako já sama sebe), občas se lituju (to mi jde skvěle, přeci jen velkou část života jsem si hrála na oběť). Občas mám chuť manipulovat (to mi taky jde - to je druhá tvář oběti…). No a skvělé na tom všem je, že už se u toho chytnu a dřív nebo později se sama sobě zasměju a zeptám se sama sebe…”Co to tady na mě hraješ, zlato?” Je skvělý s tímto umět pracovat a moc se těším na dobu, kdy to půjde bez těch vtipných her :) ale všechno má svůj čas…


Ale zpět k hubnutí a výživě. Ráda vás budu inspirovat mými recepty z posledních dnů. 

Tady je máte ;)


Tak to bylo moje hubnoucí hlášení, děkuji za pozornost a těším se na příště. ;) Teď se vrhám do mého nového projektu a moje ego zažívá jízdu jak na kolotoči. Bojím se -  jsem odvážná, chci to - nechci to… no mazec :)


Do toho vzniká nová spolupráce s jedním úžasným mužem, o které vám brzy taky povím něco bližšího.

Takže příště třeba o tom, jak jsem točila svoje první “profi” videa a nebo o tom, jak dopadl náš první malinký seminář ;) Krásné zimní dny a vůbec, mějte krásnej život. S láskou Hanka

pátek 17. ledna 2014

17.1.2014 / Vaginální mapování

Vaginální mapování.

Když jsem před necelým rokem četla tento název a dívala jsem se na stránky Denisy Palečkové a Richarda Vojíka, řekla jsem jen… no, ty vole!

Byla u mě moje nejlepší kamarádka a koukaly jsme již poněkolikáté v naprostém úžasu, co všechno je možné prožívat a zkoumat v souvislosti s vlastní sexualitou.

Jsem jedno z Husákových dětí a za mého dětství či mládí se příliš nenosilo o takovýchto tématech mluvit. Brzy jsem se vdala, měla dítě a téměř do svých 35-ti let jsem si myslela, že sex nemám vůbec ráda a že je to jedním slovem vopruz, kterej tak nějak přetrpím… To jen aby jste věděli z jakých podmínek vycházím. Věřím, že mnoho z vás se se mnou asi ztotožní…

Tak tedy, když jsme objevily s kamarádkou techniku vaginálního mapování, po přečtení si povídání na stránkách, jen jsme se na sebe dlouze zadívaly (což mimochodem miluju a vždycky se tomu pak smějeme a říkáme si...to zas bylo čumění :) ) a já jsem řekla jen: “Tak to bych nedala”. Ona mi říká: “No já už vůbec ne” :) A vidíte, neuplynul ani rok a já jsem to dala. A dokonce jsem se u toho nechala natočit…

Zúčastnila jsem se natáčení dokumentu, díky kterému se tato technika dostane k veřejnosti na DVD. No, co vám na to mám říct...hustý. Pak kameraman, který je jeden z předních kameramanů v ČR, asistent (mimochodem úžasně moudrý mladý muž), Richard Vojík, který na samotné mapování odešel, já a “moje” průvodkyně, bodyworkerka Petra Ptarah Hrůzková. Říkala jsem si… ty jo, nevím, jestli se mi podaří uvolnit se a dovolit si projevit všechno. Už umím projevit své emoce na veřejnosti. Ale stále jsem si myslela, že mám problém s hlasovým emotivním projevem. No, tak jsem zjistila že nemám :)

Jsem na sebe pyšná, že jsem dovedla s pomocí Petry pustit a uvolnit to, co se ve mě léta skrývalo. Petra byla úžasná. Pomohla mi ve chvíli, kdy jsem stále ještě na vědomé bázi bojovala a bála se to pustit. Chytla mě za ruku a tím mě odvedla z hlavy do těla a šlo to ven. Vlastně si teď uvědomuji, že stejný zážitek pomoci (a jakéhosi průvodcovství) jsem měla s jedním mužem na nedávném Rituálu splněných přání. I on mi velmi pomohl tím, že mě tím co udělal vrátil z hlavy (kde jsem byla uvězněná v nějakém příběhu z minulosti) zpět do těla. Do přítomného okamžiku.

Takže jsem znovu prožila naplno obrovský strach, bolest, zhnusení, ponížení, nenávist, hrůzu, vztek a spoustu dalších silných mínusových emocí. Šíleně to bolelo. Ať už fyzicky, tak emocionálně. Ale poté, co jsem křičela jak asi nikdy v životě slova “já nechci” a “nenávidím tě”, se mi neskutečně ulevilo. Přijala jsem ten strach naplno. Ponořila se do něj. Dívala jsem se mu do očí. Byl mnou a já jím. Byly jsme jedno. A najednou...bolest ustoupila. Najednou jsem jen tiše plakala a cítila jsem obrovský klid. Prázdnotu. Propojení. Celistvost. Splynutí sama ze sebou a se vším. Jednotu. Bylo to jako být součástí oceánu a zároveň jedinou kapičkou. Kapičkou, která má v sobě moudrost celého oceánu a zároveň oceán, který je naplněný miliardami jednotlivých malinkých kapek…

Vím, že ještě potřebuji otevřít spoustu starých zranění a vyléčit je, ale už teď jsem si jistá, že jsem mnohem silnější, propojená sama ze sebou a že to zvládnu rozpustit. Tuto celistvost jsem cítila i předtím, ale pořád jsem měla čas od času pocit, že mi ještě něco chybí. Že můj život není úplný. Že nemám všechno, co bych mohla mít. Že neprožívám všechno, co bych mohla prožívat. Že mi něco schází, abych byla úplná a celistvá. Samozřejmě, že jsem byla. Jako bych o tom jen nevěděla. O některých částech sebe sama… a tak mi je druzí ukazují, někdy je to velmi příjemné a někdy to trošku bolí. Ale je krásné se dívat do toho zrcadla a vidět všechny části sebe sama. I ty, které se mi vůbec nemusí líbit… A co je nejkrásnější, přijmout je s láskou.

Měla jsem občas pocit, že mi chybí partner. Muž. Spolutvůrce. Přítel. Milenec. Spojenec. Po tomto zážitku jsem si opět uvědomila, že vše, co právě teď potřebuji, už mám! Že jsem prostě na cestě. Potkávám všechny a všechno v ten pravý čas. Že všechno co potřebuji, mám vždy k dispozici. A hlavně, že ten největší partner, kterého potřebuji, vždy jsme měla a mít budu, je ukrytý ve mě. A tak teď už vím, že pokud není po mém boku muž (jako životní partner), je to v úplném pořádku, protože v mém životě je mnoho mužů, kteří mě mají rádi a milují mě. Cítila jsem, že můj partner je mi velmi blízko. Jako bych si na něj už mohla sáhnout. Jakoby už kráčel po mém boku. Když zavřu oči, cítím ho...

Měla jsem občas pocit, že nemám dostatek peněz. Že žiju v nedostatku a nevím, jak to zvládnu. I tady jsem před nějakou dobou pochopila, že mám vždy přesně tolik, kolik potřebuji. Že mi vesmír vždy pomůže. Že zažívám neomezenou hojnost. Že možnosti jsou neomezené. Jediné omezení je v mojí hlavě. Když zavřu oči vidím se v úplné hojnosti. Kolem mě a ve mě je naprostý dostatek všeho, co potřebuji a ještě něco navíc. Dávám a přijímám. Jsem v harmonii...

Jako další krok vnímám mapování mužem. Mužem, který je trpělivý, laskavý, ale i silný natolik, aby mě podržel když to budu potřebovat. Jsem šťastná, že jeden takový muž je mým přítelem…

Od té doby, co jsem začala se sexuální/životní energií pracovat a věnovat jí svou pozornost, můj život nabral na obrátkách. Mění se neuvěřitelnou rychlostí. Jsem den za dnem šťastnější a vnímám sama sebe i jako krásnější a uvolněnější…

Mám hotovo a budu už teď navždy žít bez zrnka pochybnosti? Ale kdepak :) jen už vím, jak sama ze sebou pracovat a jak rozpustit bloky, které mi mohou bránit v plnohodnotném životě. Pořád se někdy budu smát a někdy plakat, jen teď už vím, že všechno je v pořádku tak, jak to je. A to samozřejmě vím nejen díky mapování. To si uvědomuji každičký jednotlivý den v mém životě.

Co říci na závěr pár větami?

Pokud máte pocit, že neprožíváte svůj život naplno a cítíte, že samy sebe brzdíte dámy, otevřete se životu pomocí vaginálního mapování. Už mudrcové v dávných dobách věděli, že sexuální/životní energie potřebuje proudit a pak dává obrovskou vnitřní sílu, radost a stabilitu každému, kdo jí to dovolí.

Kontakt na dva skvělé sexuological bodyworkery:
Honza - urbanek.honza@gmail.com