Proč tu jsem?

V posledních dech jsem měla několik velmi silných zážitků, které mi pomohly znovu uvidět "celý obraz". Stalo se mi několik velmi zásadních věcí. Měla jsem pocit, že jsem milována a taky jsem měla pocit, že jsem znovu zrazena. V průběhu několika pár dní. Někdy mám pocit, že se země otáčí dvakrát rychleji a já jen stojím a sleduju svůj život jako by bal mimo mě. Je to zvláštní pocit, vím, že se to děje mě a zároveň jako bych se na to jen dívala.

Asi není důležité, co se přesně stalo, ale důležité je, co jsem z toho pochopila. Dva lidé na kterých mi velmi záleží udělali něco, co bylo asi dobré pro ně (a vlastně úplně v pořádku), ale mě to velmi ranilo. Dali mi tím obrovský dar. Znovu-uvědomění, že každý člověk dělá to nejlepší pro sebe a může tím druhého učinit šťastným a nebo nešťastným. Pokud ten druhý uvěří, že to s ním souvisí...

A v tom byl ten největší dar. Neskutečně to bolelo, protože to bylo téměř stejném okamžiku. Jak už to v mém životě chodí, dostávám opravdu velké lekce. Vždy je toho dost a ještě něco navíc. Dnes už věřím, že se to děje proto, abych se dokázala dostat hlouběji a pochopila. Tudíž jsem pochopila. V minulých měsících jsem se postupně odpoutávala od všech svých "jistot". Prodala jsem dům, opouštím svou práci a totálně měním život. Jediné, k čemu jsem byla ještě připoutaná byla představa, že potřebuji mít ve svém životě partnerský vztah s mužem, abych byla úplně šťastná. A teď jsem se pustila i této představy.

Cítila jsem nesmírnou bolest a jen ji nechávala sebou procházet. Dýchala jsem a děkovala. Cítila jsem jak s tou bolestí odchází i jakýsi zvláštní dlouhodobý tlak, který mi kdesi v hloubce nedovoloval dýchat. Jako by se vzali za ruku a šli. Jen jsem plakala a děkovala.

Byla jsem nedávno na jedné terapii u mé kamarádky a tam jsem se setkala se jednou ze svých dlouho potlačovaných "tváří". S tou ženou, která se dlouho schovávala a která se bála, čeho všeho je schopná. Je plná života, vášně, obrovské síly a má jakési zvláštní schopnosti. Ta, co dokáže muže i klidně zabít jen pouhým pohledem. Vlastně ho donutí zešílet a vzít si život, jak moc po ní touží a nemůže ji uchopit. Bylo to hodně silné, bolestivé a zároveň krásné setkání. Nesmírně obohacující. A zase spojené s bolestí a velkým vděkem. Někdy vám ten obraz popíšu, bylo to až skoro neskutečné. Je úžasné, jak synchronicita a načasování funguje, když se tomu oddáme. Právě začínám menstruaci a jako bych znovu a znovu cítila to očištění. Nesmírnou úlevu. Cítím, jak moje tělo opouští napětí a naplňuje ho láska.

Včera jsem byla na akci, kde bylo mnoho úžasných lidí a jejich energie byla prostě nádherná. Plná radosti, naděje, odhodlání a chuti měnit nejen sebe, ale i svět. Zase jsem jen nechávala tyto pocity sebou procházet a tentokrát to bylo jako bych se já sama stávala tou radostí a světlem. Na konci dne mi několik lidí, kteří mě nikdy neviděli, řeklo, že svítím jak sluníčko. Že mám krásnou energii. Cítila jsem ohromnou lásku, která dokázala nahradit tu bolest, aniž bych se o to jakkoli snažila.

Mnoho lidí, pokud cítí nějakou bolest, pokud se jich někdo nebo něco dotkne, mají potřebu ranit někoho jiného a udělají něco, čím se té své bolesti na chvíli zbaví. Ublíží někomu dalšímu, myslí si, že to pak možná bude snesitelnější. Omyl je pravdou. Dříve či později se cítí mnohem hůř...

Já jsem se rozhodla jít jinou cestou už dávno. Takhle zní můj závazek vůči mě a světu (jasně, že jsme všichni se vším propojeni): "Zavazuji se, že se vždy budu chovat tak, aby mi bylo dobře uvnitř mě samotné a každý člověk se po setkání se mnou cítil lépe. Nebudu to dělat na úkor mě samotné a chápu, že můžu někdy někomu nevědomě ublížit, ale budu dělat vždy a všechno tak, jak nejlépe dovedu. Nebudu se obviňovat, když něco nezvládnu tak, jak bych chtěla a nebudu obviňovat druhé, když se budu cítit špatně. Jsem pánem svých emocí a mohu je vždy změnit, pokud se necítím dobře. Jsem propojená se vším a čerpám z nádherného zdroje uvnitř mě samotné." 

Cítím se nesmírně vděčná a požehnaná a uvědomila jsem si, že vždy, když se necítím dobře, mohu to velmi jednoduše změnit. Jak? Tím, že dám někomu druhému něco, co mám pocit, že mi nejvíc chybí. Že v projevu lásky, jemnosti a určité služby druhému člověku se skrývá obrovský dar. Něco, co jinak nezískáme. Je to napojení zpět na zdroj. Pocit sounáležitosti a lásky. Je jedno, jestli máme děti, rodiče, přátele, partnery... vždy je kolem nás někdo, kdo potřebuje projev lásky a podpory. A my mu ho můžeme kdykoli dát.

Během posledních dnů jsem měla několikrát velmi zvláštní pocit. Lidé se mi dívali do očí a jako by říkali, vidím v tobě něco zvláštního. Jakoby se nemohli odtrhnout. Měla jsem pocit, že ve mě vidí svou vlastní krásu. Byl to nádherný pocit. Být právě takovým zrcadlem, ve kterém se zrcadlí to nejkrásnější, co v sobě kdo má. Bylo to jako bych se vrátila domů... Cítím se požehnaná a nesmírně vděčná. Jsem tu proto, abych byla šťastná a skrze mě mohli lidé uvidět svou vlastní krásu. Můžu jim pomoci ji uvidět.

A proč jste tu vy? Už jste pochopili důvod své existence?

Krásnou neděli všem. Hanka