"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

pátek 29. listopadu 2013

Den 172 - 176

Taky se vám někdy stává, že se delší dobu necítíte ve své kůži? Že máte pocit, že jste nějak divně ztraceni sami v sobě? Že je nějak všechno špatně? Že se topíte ve vlastním bahně? Tak vítejte v klubu :) Tohle je zpráva pro všechny, kteří si myslí, že jsem stále jen usmátá, pozitivní a bezstarostná…. tak ne, nejsem :) I já mám své smutné a černé dny. I já mám své depky a své démony. A ti se rozhodli, že si se mnou dají rande. Řeknu vám, je to mazec!


Nechce se mi do té konfrontace, mám pocit, že jsem příliš unavená. A tak jsem poslední dny trošku dělala že je nevidím a neslyším. Nicméně to moc nepomáhá :( Možná jsem mnohem více unavenější z předstírání, že to zvládnu. A hlavně jsem unavená z neustálého přemýšlení a “šlapání vody”. Z motání se v kruhu. Takže co teď? Přede mnou je víkend. Čas, který můžu využít. Asi si budu muset sednout a vyhradit si čas sama na sebe a na své strachy. Budu muset použít postup, který mi vždy pomůže.


Popíšu si situaci ve které jsem. Najdu tu nejhorší variantu, co se může stát. Přijmu ji. Prožiju si tu bolest, kterou mi to může přinést. A pak už jen najdu něco, čím tu nejhorší situaci můžu co nejvíce vylepšit…


Bože, jak my si dokážeme komplikovat život! Co se to děje v tom našem těle? V našem mozku? Mám pocit, že bych potřebovala vypnout minimálně na měsíc a nemuset myslet na všechny ty povinnosti a na vše, co denně musím řešit a čemu čelit.


Nicméně cítím, že jsem na hraně bodu zlomu. Vím, že se nacházím v místě, kde je úplně největší tma, kde má člověk pocit, že už to nedává, kde má chuť všechno vzdát! A vím, že právě tehdy přichází pomoc, vysvobození, výhra, změna… ať už je to cokoliv, je to místo na konci jednoho a začátku druhého.


Prožila jsem v životě několik takových okamžiků, kdy jsem si připadala, že vnitřně křičím… nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé, já už nechci. Já už nemůžu. Chci to změnit hned teď!


Je to chvíle, kdy dáte sami sobě, vesmíru a popřípadě i lidem okolo jasně najevo, že je konec. Že takhle už ne. A to říkám právě teď. Takhle už ne! Víte co? Předtavte si, že se držíte z posledních sil nějakého lana, máte zavřené oči a bojíte se pustit, protože máte pocit, že jste nad propastí. Držíte se z posledních sil. Už nemůžete. A pak se rozhodnete, že se pustíte. Že cokoli )i smrt) bude lepší než toto utrpení… a co se většinou stane? Většinou spadnete metr. Nebo možná i dva. A klidně to může být i jen půl metru… ať už je ta výška jakákoli, po chvíli zjistíte, že se můžete hýbat, pomalu vstát a jít dál!


Už jsem vstala několikrát, tentokrát vstanu taky! Jsem beranka. Divoženka. Žena plná života. Jen na to občas zapomínám. Občas vyhrává ta svázaná holka, která je taky mou součástí…


Jako holka jsem jezdila na koních a skákala parkury, nedovedete si představit kolikrát jsem spadla a ať už to bolelo jakkoli, vždycky jsem vstala a nasedla znovu na koně. Je čas “sesednout z mrtvého koně”, opustit to, co už pozbylo významu a smyslu, ošetřit si rány, otřepat se a znovu nasednout na nového (živého) koně… i s vědomím toho, že ho neznám, že je divoký, nezkrocený a mladý, že můžu klidně znovu spadnout a namlátit si! Ale taky s vědomím toho, že můžu běžet rychleji a mít znovu vítr ve vlasech a cítit život… což při stání na místě (a ještě k tomu paralizovaná strachem) opravdu zažít nemůžu!

Krásné dny beze strachu vám přeje Vaše Hanka

neděle 24. listopadu 2013

Den 165 - 171

Je neděle a já mám v sobě už pár dní totální zmatek. Je to způsobeno několika faktory. Tím prvním je to, že měním zaběhnutý systém a pouštím se do neznáma. Můj mozek na to reaguje tak, že se mě všemocně snaží udržet právě v tom stávajícím ač ne příliš funkčním systému. Sice mi v něm není příliš dobře, ale vím, co se v něm odehrává a co se bude odehrávat dál. To je ta pseudojistota o které mluví spousta lidí, když se nechtějí pustit do nějaké změny. Platí zde, že mozek nám na vše neznámé dává hlášku: “Ne! To neznám, to není přijatelné. To neznám, to není možné. Ne, to neznám, to nerespektuju.” A takto to potom vypadá v praxi. Zcela normální proces a reakce.

Lidé pod vlivem těchto “programů” zůstávají v nefunkčních manželstvích, dělají práci, která je přestala uspokojovat (v horším případě ani nikdy nezačala) nebo žijí život, který je stále více dostává do stavu kómatu, ve kterém jsou neschopni jakékoli změny. V podstatě jsou to zombie, kteří již zemřeli a jsou naživu díky jakémusi autopilotovi, díky kterému se chovají jako roboti.

Další z vlivů je moje hormonální situace v těle. Nacházím se ve své předmenstruační fázi, což je více než týden před menstruací. V této době mám pocit, že zešílím. Střídají se u mě stavy, kdy mám pocit, že je všechno špatně, se stavy, kdy cítím jakousi zvláštní apatii vůči svým strachům. Těžko se to popisuje, ale pokud jsi žena a čteš tento blog, možná víš o čem mluvím. Je to směs různých pocitů a emocí a pod tím vším je jedna zásadní, která ovlivňuje úplně všechno. A na té stavíme vše, co děláme. Ta moje je smutek. Obrovský smutek, který se vždy v této době projeví. Jakoby vyplaval na povrch. U tebe to možná může být agrese nebo vztek či sebelítost… Je to vlastně jedno, ale podstatné je, že nám tato hluboká emoce zabraňuje naplno žít.

Proč? Protože vytváří jakýsi blok mezi námi a světem. A jak z toho ven? No, tak to právě zatím nevím :)

Už několik týdnů nehubnu. Moje tělo stagnuje. Proč? Protože mu to přikázal mozek. Proč? Protože nastal stav ohrožení! Moje kila fungovala jako ochranný štít. Před čím? Před životem. Proč? Protože se bojím žít. Tak a je to venku. Bojím se zranění. Bojím se být otevřená. Bojím se ztratit kontrolu…Proč? Protože jsem si myslela, že když to budu kontrolovat už mě nikdo nezraní. A proto jsem si uzamkla tělo, abych nic necítila. Vlastně jsem se od svého těla odpojila. A tím jsem se odpojila od života. Tím jsem se odpojila od bolesti…

Víte, že živost prezentuje ženský princip? Že život je vlastně taková jedna velká žena. Proč?

Protože život je plný emocí! Život je plný změn! Život je totální nejistota. Pokud nepochopíme a nerespektujeme život, bolí to! Bože jak moc to bolí. To, že není nic jisté. To, že musíme být otevření. To, že nás může někdo ranit. Ale bez toho neprožijeme ani tu druhou stranu mince, že nás může někdo obohatit. Že nás může někdo povznést. Že cítíme! A pokud cítíme, musíme cítit všechny emoce. Všechno patří k životu. A tohle všechno patří k ženskému principu…

A teď se dostávám ke spojitosti těla a pocitů. Díky pocitům se mění tělo a díky tělu můžeme měnit pocity. Bože, jak je to jednoduchý. Až je to směšný… Takže co teď? Uvolnit tělo! Jak? No, na to už si každý z nás odpoví sám. Ale to kouzlo je právě tam… Jak zpívá Elán ve své písni Zanedbaný sex: “Tak odomkni si tělo a maj sa trochu rád!” Já jsem se rozhodla, že jednou z metod odemčení mého těla bude tanec. Proč zrovna tanec? Protože tanec je vlastně taková předehra. A tu potřebujeme k tomu, abychom si užili vlastní milování. A já se ještě na sex se životem necítím připravená, potřebuju ještě trošku delší předehru ;) Takže… hudbu prosím ;) Jde se tančit, abych se za chvíli mohla i divoce milovat ;) Abych mohla naplno žít!

pondělí 18. listopadu 2013

Den 154 - 164

Ahoj všem, já vím, dlouho jsem se neozvala! Omlouvám se všem. Tak pojďme na to. Můj život je plný převratů a změn, jako bych s koncem roku měla potřebu uklidit a dokončit vše, co už dlouho volá po nějaké změně.


Jednou z těchto událostí je prodej mého domu. S touto myšlenkou koketuji už více než 2 roky, ale čekala jsem na o, až můj syn dostuduje. A to se právě letos stalo. A po návštěvě Egypta jsem se rozhodla definitivně. Chi žít někde, kde je teplo a moře. Takže rok 2014 se ponese v duchu příprav na tuto změnu. A prvním krokem je prodat dům…


Dalším krokem je rozjet nové podnikání, které mi umožní žít kdekoli na světě. Znáte pojem plážové podnikání? Tak to je přesně ono… už se na tom pracuje. Hned, jak bude hotový web, prozradím Vám podrobnosti. Věřím v úspěch mého projektu a těším se na jeho realizaci. Moc! Na můj nový život. Vždy s koncem roku mám potřebu opustit nefunkční a začít se věnovat novým věcem. Letos si to vážně užívám plnými doušky.


Co se týká proměny mého těla, tam jsem se lehounce zasekla. Vlastně ani nevím proč, ale respektuji to. Moje první myšlenka byla taková, že do konce roku budu mít méně než 80 kilo. To budu! Ale těch 77 možná nedám. Moje současná váha je 82 kg a do konce roku nám zbývá 6 týdnů. Což by při mé bývalé rychlosti hubnutí stačilo, ale vzhledem k tomu, že za poslední 2 měsíce šly dolů jen 2 kila… nevím, nevím :-( Nicméně jsem se rozhodla svoje tělo (a jeho moudrost) respektovat a nehrotit to. Takže pokud na konci roku bude moje váha aspoň 79,9 kg, považuju svůj cíl za splněný!

Jo a taky Vám se už brzy hodím nové srovnávací fotky, přeci jen se blíží datu 27 které je pro mě začátkem a koncem mé změny... začala jsem cíleně 27.5.2013, kdy jsem na své váze viděla číslo 97.5 kg - ale v lednu 2013 tam bylo číslo 101 kg...). A 27.12.2013 považuji za datum konce mé výzvy, kdy chci méně než 80 kg. Takže už brzy se dotknu magického čísla 20 kg dole... a přesně toto mám napsáno na svém vision boardu. Mimo jiné ;)

Je možné, že se nakonec na číslo 77,5 dostanu, ale není to pro mě až tak důležité. Důležité je si svou váhu udržet a taky to, že jsem schopná změnit to, co mi nevyhovuje! A pokud se mému tělu líbí tato váha, tak ať mu zůstane. Pro mě je důležité se cítit v pohodě, štíhlá, zdravá, krásná a hlavně! nestresovat...


No a poslední nedořešenou oblastí mého života jsou vztahy a tam jsem se rozhodla už vůbec nepodnikat žádné kroky  a zůstat jen prostě otevřená, šťastná a svá. Věřím, že až bude ten správný čas, můj partner se objeví. V současné době mám kolem sebe poměrně dost mužů a je mi dobře. Důležité pro mě je, že vnímám muže jako tvory, kteří mi chtějí pomáhat, mají mě rádi a líbí se jim trávit čas v mé společnosti. To stačí. Potřebuju možná víc času a tak nějak se ve svém novém Já ukotvit a cítit se v bezpečí. Ona šoková terapie je fajn, ale zas na druhou stranu, pozvolné rozehřívání má taky něco do sebe :) Takže opět se starým rokem nechám odejít své staré Já a naplno dovolím tomu novému, aby se plně projevilo…

Co je pro mě taková nejdůležitější zpráva roku 2013? Dovol odejít všemu, co ti neslouží a co už nepotřebuješ. A co Vy?  Dovolíte to také?

Krásný den všem ♥


středa 6. listopadu 2013

Den 152-153

Dnes jsem ve své schránce našla tento mail:

Milá Hanko,


ani nevím, kdy a jak jsem se dostala k Tvému webu. Co však vím je, že minulý týden se mi najednou v hlavě usídlila myšlenka, že ty jsi přece ta, která mi poskytla ohromnou podporu po ohnutí rox.tyče na Andyho tréninku Telo ako dokaz. No a od té doby se chystám ti napsat...tak až dnes…


Pokud je to opravdu tak, jak si myslím, děkuji. Děkuji za tvé objetí, za to, že jsem mohla pustit všechny ty nahromaděné slzy a probudit se skrze svůj strach. Nejspíš i díky tomu jsem v sobě sebrala sílu a pustila se do toho, co mě naplňuje, co mi dává smysl.


Když si to tak zpětně uvědomuji, myslím, že jsem tě zahlédla i na tréninku Tajemství mysli...ty tréninky jsou prostě úžasné, že? Pěkně nás posouvají tam, kde chceme být...i když to někdy hodně bolí.


I kdybych se pletla a nebyla jsi to ty, stejně máš krásný blog i web a moc ti držím palce, ať jsi v životě šťastná


Krásný den Martina


Musím říct, že mě rozplakal. Jsem teď ve své předmenstruační fázi a jsem vždy přecitlivělá. Seděla jsem u pc a plakala. Proč? Uvědomuju si svou vlastní krásu a dokonalost. Vím, že to může znít až nabubřele, ale není to tak. Jen jsem našla úctu, pokoru a lásku sama k sobě. Takže už si dovolím i plakat a dovolím si se smát, dovolím si se zlobit a dovolím si mít celou škálu emocí tak, jak je zrovna prožívám.


Tuto drobnou a malinkou ženu jsem potkala před půl rokem na semináři Andyho Windsona, kde jsme mimo jiné ohýbali roxorovou tyč o krční jamku…Pokud nevíte o co jde, můžete se podívat na tento klip, kde jsem to samé dělala poprvé u Jiřího Vokáče Čmolíka na Firewalkingu. Protože jsem už tento zážitek neprožívala poprvé, byla jsem v trošku jiné pozici a pozorovala jsem lidi v mém okolí. A najednou se to stalo, vedle mě stála drobná žena, která právě ohnula tyč a její “ohýbací partner” někam odešel (asi sdílet svou radost s někým jiným). Ona tam stála bezradná a vypadala úplně ztracená. Podívala jsem se na ni a beze slova jsem ji objala. Objímala jsem ji poměrně dlouho a ona jen plakala. Bylo to jako bych objímala sebe samu…


Sdílení takového pocitu je nádherný dárek pro obě strany. Byla jsem nesmírně šťastná, že mohu někomu poskytnout oporu. Vrátit někomu koho neznám to, co zas mě dal neznámý člověk… Filozofiie z filmu Pošli to dál… Bylo to nádherné!


V okamžiku, kdy jsem četla tento email jsem si uvědomila jednu věc…vnímám, že naším životní úkolem je najít v sobě to nejlepší, co v nás dřímá. Lásku, sílu, dokonalost… a to prostě jen sdílet s ostatními. Nic si nechovávat na potom, na horší časy, pro sebe atd. Prostě dávat. Sdílet. Přijímat… vše a se všemi. Všichni jsme jedno..

Děkuji Ti Martinko z celého srdce, že sis vybrala právě mě, jako člověka, který tě může podepřít a být u toho, když si dovolíš uvolnit všechnu nastřádanou bolest. Vnímám to jako obrovský dar, protože k tomu vždy potřebujeme někoho, s kým se cítíme v bezpečí… obzvláště, když toho člověka vůbec neznáme.

pondělí 4. listopadu 2013

Den 147 - 151

Nestíhám psát, zato stíhám žít :) Děkuju vám všem, co můj blog čtete, díky vám se přinutím aspoň jednou za pár dní bilancovat a mít přehled o tom, co se v mém životě děje.

Za posledních pár dní jsem došla k opravdu velkému rozhodnutí. Příští rok v červnu se rozhodnu zda prodám svůj dům a zabalím kadeřnickou kariéru v Třebíči. Možností co dál je hodně, ale nejdůležitější bylo toto rozhodnutí. Připravuji velký kadeřnický projekt a s ním se váže i rozhodnutí o domě. Uvidíme v červnu…

V prosinci skončí moje velká výzva a začne další. A tou je můj kadeřnický projekt. V lednu 2014 bych ho ráda spustila. Podrobnosti zatím uvést nemůžu, ale věřím, že vám o nich brzy povím.

No a mé velké rozhodnutí se týká života mimo ČR. Rozhodla jsem se, že udělám to, co mě už dlouho láká. Skončím kariéru kadeřnice (opustím každodenní práci na salonu) a půjdu žít jinam. Do teplých krajin. Začnu s Egyptem. Možná se ptáte proč zrovna Egypt. Nedokážu vám to logicky zdůvodnit. Je to moje srdcová záležitost. Táhne mě to tam  už hodně dlouho. Není to zbrklé rozhodnutí na základě jedné dovolené…

Rozhodla jsem se najít odvahu a splnit si něco, po čem toužím. Přesto, že to nemá žádnou “logiku”. Přesto, že to není vůbec rozumné. Přesto, že asi budu vypadat jako cvok. Přesto, že je mi tolik, kolik mi je… nebo možná právě proto, že mi je tolik, kolik mi je :)

Život je příliš krátký na to, abychom si neplnili naše sny a žili život, který nás přestal naplňovat. My ženy jsem úžasné v tom, že dokážeme poznat když už se něco odžilo, když už je to prostě po smrti. Samozřejmě že to umí i muži, ale my ženy to máme jaksi více v sobě. Je to jeden z našich darů... 

A jak říkají právě Arabové: “Když zjistíte, že jedete na mrtvém koni, sesedněte…” Je čas sesednout a najít si nového koně. Mladého, plného energie a chuti běhat. A tím je právě nový životní směr.

Tak a je to venku. Tohle je první krok na cestě k novému životu. Rozhodnout se a začít dělat malé krůčky novým směrem. Doporučuji vám (pokud cítíte, že se něco přežilo) ať uděláte to samé. 

Bilancujte pravidelně svůj život a nejlépe každý den večer se sami sebe zeptejte: “Kdyby dnešek byl posledním dnem mého života strávil/a bych ho stejným způsobem?” Pokud vaše odpověď bude po dobu delší než jeden měsíc znít NE, je načase něco změnit…

Jo a pro ty, co mi pořád říkají, že mám pevnou vůli a tak… tady máte důkaz že to tak není! Víkend s kamarády plný jídla, pítí a legrace…jednou za čas si dám i pizzu (i když to je od května poprvé) :) Ano, základ jídelníčku mám stejný, ale dopřeju si i něco fakt nezdravého, když na to mám prostě chuť... ale to už je odměna za těch pár měsíců přemýšlení a tvoření nového stravovacího systému...

Krásný den všem. Vaše Hanka