"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

čtvrtek 6. srpna 2015

Závislost vs. potřeba. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Jaký pocit ve vás vyvolá slovo "závislost"? A jaký pocit ve vás vyvolá slovo "potřeba"? Proč je důležité uvědomovat si rozdíl mezi "závislostí" a "potřebou"?

  • "Abych mohla spokojeně žít, NEpotřebuji lásku."
  • "Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku."
  • "Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku mého partnera."
  • "Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku mých dětí (rodičů)."
  • "Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku Petra nebo třeba Pavla, jednoduše nějaké konkrétní osoby."
Která z těchto vět s vámi rezonuje? A dokážete rozeznat rozdíl?

Potřeby! Touhy! Závislost!

Jak si je naplnit, ale nenechat se jimi manipulovat?
Každý, každičký z nás touží po lásce. Touží po tom být milován, respektován, přijímán a také dotýkán. Všechny tyto potřeby by se daly shrnout do slova láska a propojení.
Potřeba lásky a propojení patří mezi základní lidské potřeby. Je naprosto stejně potřebné ukojit potřebu lásky jako potřebu se najíst.
Jednoduše řečeno, bez pocitu bezpodmínečné lásky strádáme a nežijeme kvalitní život!
Jaký je ale rozdíl mezi větami, o kterých jsem mluvila na začátku?
Pojďme se pro tentokrát podívat na různé druhy "lásky" a trošku se zamyslet nad tím, co láska je a co už není.
"Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku."
Tato věta, znamená, že jsem naprosto zdravá žena, která zná své potřeby. Což ovšem ještě nemusí znamenat, že si je také umím naplnit. Nicméně, tato věta je naprostý základ, který opravdu může vést k bezpodmínečné lásce, respektu, soucitu, přijetí, propojení s vnitřním Božstvím a pocitu dostatečnosti jak pro sebe i pro svět.
"Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku mého partnera."
Touto větou říkám, že znám svoje potřeby a vím, jak si je naplnit. Na druhou stranu, tato potřeba už mi ale malinko začíná svazovat ruce. Můžu mít sklon být závislou. Nebudu závislou, pokud mám zvládnutý první způsob a chápu, že základ té nejlepší a nejspolehlivější lásky si mohu dát vždy sama, ať už budu bez partnera či s ním.
"Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku mých dětí."
V tomto případě jsem žena, která zná své potřeby, ale už nejsem tak úplně zdravá. Tady se už prokazatelně stávám lehce závislou a navíc manipulativní osobou. Chci něco za něco a můžu mít sklony citově vydírat.
"Abych mohla spokojeně žít, potřebuji lásku Petra."
Tady už jsem prokazatelně žena, která sice zná své potřeby, ale už je nemocná. Do slova a do písmene. Jsem závislá na přídělu lásky, kterou mi Petr poskytuje. Pokud se z jakéhokoli důvodu rozhodne mi svou lásku nedávat, mám velký problém!
"Abych mohla spokojeně žít, NEpotřebuji lásku."
Pokud považuji tuto větu za svou pravdu, tak jsem žena, která je nejen nemocná, ale navíc to ani neví, nezná svoje vlastní základní potřeby.

Zajímá vás pokračování? Chcete si přečíst celý článek?

Tento článek je součástí projektu YeahCoach. Jsem jednou z autorů, kteří jsou součástí tohoto projektu. Klikněte a nakoukněte ;) Nyní máte možnost užívat aplikaci na 14 dní zcela zdarma!

úterý 2. června 2015

6 způsobů jakými můžeme prožít náš život

Představte si, že žijete na kopci a máte na něm malou chatrč. Na druhém kopci vidíte stát nádherný dům. Každý den se zasněně díváte tím směrem a uvědomujete si svou rostoucí touhu po tom vašem vysněném domě. Co uděláte?



1. Neděláte nic a celý život prožijete tak, že budete snít o tom krásném domě a plakat pro to, co nemáte. Ten druhý kopec je tak daleko, vy nevidíte cestu ani most a máte pocit, že je nemožné tam dojít. Z tohoto důvodu se ani nezkusíte na cestu vydat. Cesta není vidět, je tedy jasné, že tam není! O čem diskutovat, musím žít v chatrči!

2. Zbrkle si zabalíte věci a utíkáte z chatrče. Vydáte se na cestu. Bohužel z nedostatku pokory utíkáte v noci a tak se vám na prvním hrbolku zvrtne noha a vy padáte po nosánku dolů do údolí. Pokud přežijete,pravděpodobně se už nikdy na žádnou cestu nevydáte, protože to jednou bolelo a je jasné, že takhle to skončí vždycky. Zklamaně se vrátíte do chatrče, popřípadě najdete jinou, podobnou, protože na nic jiného vám nezbývají síly a vůbec, na nic jiného nemáte nárok!

3. Jste obzvlášť zatvrzelí a tak po zahojení ran zdrháte znovu. Sice si vyberete jiný směr a máte pocit, že teď už jste chytřejší, ale popravdě děláte to samé v bledě modrém. Utíkáte v noci, nevidíte na cestu a navíc nejste vůbec připraveni! Takže si namlátíte znovu. Přesto se nepoučíte a prožijete takhle celý život. Jste zranění, dolámaní a zjizvení, ale nenapadne vás se zamyslet nad tím, že byste mohli změnit způsob svého konání! Po čase navíc začnete obviňovat ostatní a nebo v pozici oběti žebrat o to, aby vás tam někdo donesl.

4. Po promyšlení si situace, zvážení všech možností a důkladné přípravě se vydáte na cestu. Za prvním rohem zjistíte, že cesta tu je! Vede sice dolů do údolí a je docela nepohodlná, ale je tu! Pomalinku krůček po krůčku postupujete dál a po čase, dříve či později, k tomu vysněnému domu dojdete!

5. Poté, co jste jakýmkoli způsoem vydali na cestu zjistíte, že v údolí jsou úplně jiné a taky nesmírně zajímavé domy a najednou si vůbec nejste jistí, zda do toho vysněného domu chcete dojít. Uvědomíte si, že je vám na cestě skvěle a vy milujete právě to objevování! Vždy, když objevíte nádherný dům, chvíli  na tom místě zůstanete, ale pak vás to stejně požene dál. Začnete na cestách vyprávět ostatním, co jste objevili a ukazovat jim tak krásu, pro ně neznámých, míst. Budete dodávat odvahu těm, kteří se taky touží vydat na cestu a ještě váhají. Pomůžete mnoha lidem. Přesto,že musí najít odvaru a vydat se na cestu sami, dodáte jim sílu a odvahu jít, dokonce jim poradíte nějakou zkratku či vychytávku, která je ochrání před zbytečným zraněním.

6. Poté, co jste pochopili, že v chatrči prostě šťastn nebudete, vyhrnete si rukávy a začnete stavět svůj vysněný dům tam, kde jste! I když se to zdá nemožné, i když to možná zabere celý váš život, vy prostě začnete! S největší pravděpodobností se objeví někdo, kdo vám v tom pomůže a opět, dříve či později váš dům bude opravdu stát! A navíc bude ještě krásnější než ten, co jste obdivovali, už jen z jednoho prostého důvodu, bude vámi postavený.

Ten dům na kopci je náš životní cíl. Naše touha žít. Jak to máte vy? Jakým způsobem žijete?

Každý člověk manifestuje sebe sama do světa kolem sebe. Tudíž, pokud je šťastný, vypadá to že žije ve světě, kde je štěstí a radost naprosto normální a na denním pořádku. A když není? Není těžké uhodnout, kde je chyba...

úterý 26. května 2015

Jak mě vesmír koučuje

Dnes začnu příběhem, který právě prožívám. Ještě není u konce, ale přesto jsem se rozhodla ho vyprávět.

Že bych tím dokázala ten příběh změnit? Ano, naprosto tomu věřím!

Mám nápad. Pojďme zkusit uvést do reality naše zhmotňování myšlenek. Znáte kouzlo rčení, co je psáno, to je dáno? Znáte magickou moc jantry a afirmací? Mám nápad na úžasný projekt. Budeme psát veřejně své příběhy, tvořit je a pak se k nim po čase vracet. Uvidíme, jak velkou sílu má myšlenka, která je zmotněná slovem a to slovo činem. Skupinu najdete tady.

Vy, kdo sledujete můj blog, jistě víte, že jsem v Egyptě. Vy, kdo mě sledujete déle, jistě víte, že jsem se živila jako kadeřnice. Vy, kdo mě sledujete pozorně, jste si možná všimli, že už kadeřnicí být nechci. A vy, co ve mě věříte, si možná dovedete představit, že mám v sobě obrovskou beraní zarputilost, která je schopná vytrvat na cestě. Někdy malinko přechází až do nepokory, ale to je na jiný příběh.

Takže jsem si dnes položila takovou filozofickou otázkou. Kdo je mým největším koučem, chcete-li průvodcem a podporou?

A najednou mi to došlo. Mým koučem je vesmír. Klidně si troufnu říct, že je to Bůh. Ten vesmír a Bůh je ve mě a já jsem v něm. A samozřejmě je vesmír a Bůh v lidech okolo mě! Proč by měl být v jednom člověku a v druhém ne? To by bylo nesmyslné, že?

Jak mi to docvaklo? Samozřejmě díky jednomu z lidí a jeho příběhu a taky na základě mých vnitřních pocitů. Můj kouč má se mnou neskutečnou trpělivost a stále dokola mi pokládá otázky, které mě nutí se zastavit a přehodnocovat, když mám pocit, že jdu nějakou divnou cestou.

Dnes jsem se rozhodla, že začnu psát tento příběh a najednou cvak, vznikl nápad o kterém výše mluvím. Ale zpátky k příběhu. Jsem už půl roku v Egyptě a už půl roku nemám žádný oficiální příjem. Půl roku pracuji na mých stránkách, píšu různé články, dělám inspirativní a motivační videa, dodělávám dvě knížky, tvořím on-line projekt a začínám pomáhat ženám jako koučka na cestě k jejich proměně.

A tady začíná příběh s mým koučem. Protože jsem normální člověk, který je čas od času na své cestě vystaven strachu a tím pádem i výzvě, čas od času na mě prostě vyskočí nějaká zkouška. A v hlavě začne vrtat červík. Co když nejsem dost dobrá? Co když se mi nepovede změnit to, co změnit chci. Neměla bych se raději držet při zemi? Dokonce se mi stává, že začnu "uvažovat reálně" a začnu podnikat nějaké kroky, které ale vůbec necítím jako správné. No a v tom zasáhne můj kouč.

Obvykle mě nejdříve podpoří. Když začnu pochybovat, pošle mi nějakou zprávu, třeba v podobě mailu od nějaké ženy, která mi děkuje za otevření očí nebo pohlazení prostřednictvím článku či videa.

Když nepřestanu blbnout a stále o sobě pochybuju, položí mi nějakou jemnou otázku. To pak mívám divné pocity a cítím, že jdu nesprávnou cestou.

No a když neslyším, zastaví mě trošku drsnějším způsobem, protože vidí, že jsem předtím neslyšela :)

Musí si říkat, ta moje holka je fakt miláček, nedá si pokoj. Věřím, že se docela baví :)

Tak třeba... moje hlavinka vymyslela, že nejsem dost dobrá a že musím nastoupit v Egyptě do kadeřnictví, protože koho asi tak zajímá to, co dělám, že? Hned druhý den poté jsem dostala nádherný mail s poděkováním za moje stránky.

Stačilo to? No jasně že ne :) Beránek tluče hlavou do zdi a hledá místo v kadeřnictví. Našel...

Přišla jsem do kadeřnictví, kde mě chtějli a když jsem se rozhlédla chtělo se mi plakat. Zpátky tak o 20 let... moje celé Já křičelo... tohle ne! To neuděláš, to přeci nedovolíš? Jeden večer a celý další den jsem zkoušela sebe sama znásilnit představou, že je to v pořádku, že je to přeci profese, kterou umím a když budu chtít, můžu i tam mít nějaké pěkné výsledky a radost z práce. Až jsem se rozplakala a sama sobě řekla: "Co to tady vykládáš za kraviny! Nebudeš přeci dělat to, co nechceš! Jak by ses potom sama sobě mohla podívat do očí? Jak chceš inspirovat druhé, když sama nedokážeš říct NE něčemu, co nechceš?"

Takže jsem našla odvahu a řekla: "Ne, děkuji." Nicméně můj beránek se jen tak nevzdává. Vymyslel, že kdyby to byl hezký salon s evropskou klientelou, že by to bylo určitě lepší. A protože mi můj kouč rád ukazuje, že i nemožné je možné, samozřejmě náhle tu byla další nabídka. Evropský salon s ruskou majitelkou. Ok, tak možná je to správně, praví beránek. Budu pracovat jen 3 dny v týdnu a nějak to zvládnu. "Opravdu to chceš?" ptá se kouč. "Ježíš, já nevím", ječí beránek, "asi ne, ale co mám dělat?" "Věř mi", říká kouč.

Takže co se nestalo? Majitelce salonu onemocněla maminka a nástup se nekoná.

Pár dní chápu a věřím. Pak ale beránek zase vyskočí. "Musíš se přece nějak živit! Musíš něco podniknout!"

Nová zkouška s novou nabídkou. El Gouna. Místo, kterému se říká Egyptské Benátky a vy máte pocit, že jste opravdu někde jinde než v Egyptě. Ale nabídka zní - budeš dělat všechno možné v salonu krásy, i třeba to, co jsi nikdy nedělala a tvrdit o sobě, že jsi na to odborník - jako třeba pedikůru - a budeš to dělat 6 dní v týdnu a od rána do večera.

Beránek se chystá k útoku. "Jo, to musíš vzít." Kouč se ptá: "Tohle chceš?"

"No jasně že ne!", odpovídám.

"Ale co když je to opravdu jediná možnost?" Jdu, přemýšlím a najednou prásk! Ukopnu si palec :) ok, tak já tomu rozumím a nebudu plýtvat energií na blbosti! Pohladím beránka, uklidním ho a pošlu spát :)

A najednou se stavidla uvolňují. Smlouva na publikování článků v aplikaci YeahCoach, nabídka na konzultace u Mirky Čejkové, tři lektoři, kteří chtějí udělat v Egyptě zážitkový seminář, První placené klientky na koučování.

Bože, děkuju! Děkuju, že mě občas popostrčíš, abys si ukopla paleček a pochopila, že jdu špatným směrem. Btw už se lepším, kdysi to byla třeba zlomená ruka :)

A co že mi to dnes vlastně došlo? Že stačí, když si trváme na svém i když to může zpočátku vypadat praštěně. Důležité je vytrvat! A super technika k dosažení svého cílu je psaní!

Ano, Co je psáno, to je dáno! Jsem autorka, spisovatelka, organizátorka zážitkových seminářů u moře a inspirativní kouč. 

A co ty? Čím ses rozhodl/a být? ;) Budu ráda, když se přidáš a napíšeš sůj příběh na nově vzniklé fb stránky: Co je psáno, to je dáno! 

úterý 21. dubna 2015

Okrádá mě muslimský svět?



Všechno je zničené a já mám pocit, jako by mě někdo okradl. Bylo to rychlé a já nevím, jak se to vlastně stalo. Stojím, koukám a vím jediné, že to, co jsem ještě před chvílí držela pevně v rukou, je pryč. Uf! A navíc je to všem jedno, nikdo si mě vlastně nevšímá. A já musím jít. Nemůžu tu stát, musím pochopit, že je to pryč.

Sedím na poušti a pláču. 

Připadám si jako bych se s pravidelným opakováním ocitala v bouři, která zničí každý hrad z písku, který začnu pracně stavět. Někdy ta bouře přijde, když mám jen základy a někdy dorazí ve chvíli, kdy jsem téměř hotová.

Jediná jistota, kterou získávám je, že přijde znovu a vše zničí. Sedím nad tou hromadou písku a přemýšlím o marnosti svého konání.

Proč to vlastně dělám? Proč chci stavět hrady? Jaký to má smysl?

Jak tak sedím a vítr si pohrává s pískem, najednou vidím, že on vytváří něco, co bych já nikdy nedokázala. Jakoby mi chtěl ukázat, že je lepší než já. "Nesnáším tě! Všechno zničíš a pak se mi ještě vysmíváš! Proč to děláš?"

Komu to vlastně říkám? Copak můžu mluvit s větrem? A i kdybych s ním mluvit dokázala, copak ho můžu přesvědčit, aby přestal foukat?

Už nemám sílu bojovat, jsem vyčerpaná. Odevzdaně sedím a dívám se, jak vítr tvoří nádherné obrazce v písku. Najednou mám pocit, jako by mě zval ke spolupráci. "O co ti jde?", ptám se větru.

Připadám si jako blázen, ale přesto se zvedám a jdu. Vezmu do rukou písek a pomalu ho z výšky sypu z dlaně. Dopadá na zem a zapadá do toho obrazce. Naberu víc písku a sypu dál, už nepřemýšlím, nechávám to být. Jen prostě sypu písek a pozoruju tu krásu, kterou společně tvoříme. Vítr jakoby se smál a sem tam tam někde přifoukne a někde odfoukne.

Najednou si uvědomuji, že tvoříme společně. Hrajeme si, baví mě to a úplně ztrácím pojem o čase. Stmívá se a já si uvědomuji, že jsem tak strávila celé odpoledne.

Jakoby vítr chtěl, abych si jen tak hrála. Tvořila a bořila, znovu a znovu. Nepřemýšlela o výsledku, ale užívala si tu tvořivou přítomnost.

Probouzím se. Byl to sen? Co měl znamenat? Proč se mi zdál? Vypadá to, jakoby byl odpovědí na otázky, které si kladu. V hlavě mi zní pořád dokola: "Co budu dělat? Musím přeci pracovat a něčím se živit. Copak mi někdo dá peníze jen tak? Budu muset jít do práce, ale já nechci!"

Fíííííííííííííííííííí. Vítr. "Probuď se", říká mi.

"Pojď zpátky, pojď si hrát, buď tady a teď. Když děláš to, co tě baví a naplňuje, výsledek je  vždy lepší než by sis mohla jen představit, pamatuješ? Důvěřuj mi, nenechám tě v tom samotnou. Stejně můžu zbořit vše, co postavíš, kdykoli se mi zachce. A stejně tak ti naopak pomůžu postavit něco, co by jsi sama nikdy nevymyslela."

V tom mi to dochází. Ten vítr je Bůh! Vesmír, univerzum, vyšší síla. Nazvěte si to jak chcete. Cítím ho tu všude. Ve větru, v moři i v ovzduší. Zní mi v uších při svolávání k modlitbě, vidím ho v zahalených ženách. Muslimský svět. Svět, kde se s Bohem počítá. Kde jedny z nejčastějších slov jsou Inshaallah (s Boží pomocí) a Hamduliallah (díky Bohu).

Dnes a denně si tu připomínám krásu a jednoduchost života teď a tady. Můj strach mě pomalinku opouští a já se každý den cítím lehčí a radostnější. Muslimský svět mi jako každý jiný svět nastavuje {ne}milosrdné zrcadlo. V tom se nijak neliší. Ten rozdíl vnímám v jasnosti toho obrazu a rychlosti, kdy pochopím, že tím člověkem v zrcadle jsem já.

Ano, muslimský svět mě okradl a já jsem mu za to nesmírně vděčná. 

Přišla jsem o iluze. Zbytek mé představy o neměnnosti, stabilitě a jistotě, vzal za své. Také o tom, že jsem absolutním pánem svého života. Že jsem schopná všechno naplánovat, vymyslet a kontrolovat. S pokorou a vděkem si uvědomuji to kouzlo. Žiju - Hamduliallah a Inshaallah budu žít i zítra.


Děkuji za všechny dary, které jsem dostala. Individualitu, nesmírnou kreativitu, dar přinášet do života změnu, odvahu měnit zkostnatělé a nefunkční pravidla, přinášet řád do chaosu a nacházet praktická řešení problémů a v neposlední řadě sílu ustát svou jinakost. 


  • mimochodem - toto je výcuc popisu mé osoby v profilu Human Design - doporučuji - Human design mi opět změnil náhled na sebe samu a můj život!


Potkávám se tu denně s Bohem a to setkání je nesmírně obohacující. A naivně věřím, že se mi podaří přenést tu energii i na tebe. Dotknout se tvého srdce, ať už některým z článků, fotek či videí, které tu tvořím.

S láskou Hanka


čtvrtek 9. dubna 2015

Jak si vlastně tvoříme budoucnost?

Jak si vlastně tvoříme budoucnost? To byla jedna z otázek, na kterou jsem dlouho hledala odpověď. A samozřejmě jsem ji dostávala a ne jednu, ale docela dlouho trvalo, než jsem tu odpověď pochopila a začala žít.

Takže, jak si tvoříme budoucnost? Víte to? Pro mě ta odpověď zní takto: "Tím, jak žijeme dnes!"

Pro mě je nejdůležitější se každé ráno probouzet s pocitem, že žiju naplněný, spokojený a láskyplný život a usínat s pocitem, že jsem udělala aspoň jeden malý krůček k tomu, abych byla šťastná, živá a napojená.

Pokud se ocitnu v situaci, že několik dní, v nejhorším případě týdnů cítím, že tomu tak není, vím, že musím něco změnit. A jediné, co mohu měnit jsem já a nebo můj postoj či pohled na situaci, která mi nevyhovuje nebo brání ve spokojenosti. Tím klíčem je tedy změna.

Jeden krásný příklad, který jsem kdysi slyšela... pokud se rozhodnete pro změnu sebe sama, buďte tou novou osobou hned. Jakoby jste se právě dozvěděla, že jste těhotná. Taky nejste těhotná tak napůl :) prostě i když není nic vidět, vy to víte! Probouzíte se i usínáte s myšlenkou, že jste těhotná. Začnete nakupovat věci na miminko, víte, že to přijde. Že to na vás začne být vidět a všimnou si toho i ostatní. Prostě jste těhotná!

Když už se rozhodnu pro změnu, musím s ní začít hned. Neříkat, zítra začnu hubnout, zítra budu šťastnější, zítra ... bla bla bla... Je jedno, že je to nová situace, že nemám žádné zkušenosti, že pravděpodobně udělám spoustu chyb a přešlapů, ale prostě si za tím stojím! Jsem tím a tím, hotovo! Nemůžu například být tak trošku blogerka. V okamžiku, kdy jsem si založila svůj blog a napsala první článek, JSEM prostě blogerka a tak o sobě začnu i mluvit. Pokud chci, aby se můj život změnil, musím změnit prezentaci sama sebe.

Nikdy bych například nezhubla, pokud bych o sobě stále říkala, že jsem tlustá! Nikdy bych nepotkala svého muže, pokud bych o sobě pořád říkala: "Jsem sama, nemůžu nikoho potkat..."  Můžu! Můžu někoho potkat i když jsem sama. Můžu zhubnout i když jsem tlustá. Můžu být šťastná i když mi tečou slzy po tvářích a já to tak vůbec necítím.

Vlastně celý náš život je taková hra. Je jen na nás, jak si hrajeme. Ano, na začátku se možná můžete cítit divně a nebudete věřit tomu, co říkáte, ale chce to jen trénink, nic víc. Já jsem začínala s tím, že jsem stála před zrcadlem, plakala jsem s pocitem, že se mi chce zvracet při pohledu na sebe sama a říkala jsem nahlas... miluju tě, Haňulko. Ne. Vůbec jsem tomu nevěřila! Bylo nesmírně těžké to vůbec vyslovit, natož tomu uvěřit. Ale dala jsem to! Miluju se z celého srdce. Cítím takový vděk, lásku a pokoru k sobě samé, protože vím, že jsem součástí vesmíru a ten mnou protéká a proudí. Ta láska mnou koluje! Nejsem to já, je to ten Bůh ve mě. Ten samý, který je i ve vás. Všichni jsme jedním...

Nádherně o tom zpívá Tomáš Klus... Ničeho nelituj, život co máš je tvůj. Žij a měj rád co je. Nechť srdce se rozpíjí láskou, tak přijmi jí, cítíš jak jsi napojen. Jsi napojen. Přes všechny pochyby život je krásný. Jsi napojen. A svět je tvá továrna na sny!

Proč o tom všem píšu? Jsem Nový člověk. Ráda bych se vám představila. Jmenuji se Hana Abdel Moneam a jsem průvodkyní nejen životem, nelehkými i lehkými situacemi a ženským světem, ale také i po cestách Egyptem. Dokázala jsem změnit od základů svůj život a vydat novou a neznámou cestou a ráda vás doprovodím na té vaší.

Dostávám poslední dobou hodně otázek na to, co tady v Egyptě dělám. Odpověď zní - Jsem průvodkyní a organizátorkou a zážitkových dovolených - Magic of Egypt.
A zároveň jsem blogerkou, vypravěčkou příběhů a pomocnicí na cestě za změnou, krásou a probuzením k životu (místo přežívání).

Mohu vás podpořit online (skype) i naživo tady v Egyptě. Chcete přijet a prožít něco zajímavého? Mám pro vás například nabídku na zážitkový seminář RITUÁLY V ZEMI FARAÓNŮ. Brzy přibudou další, máte se na co těšit. Připravuji pro vás například zážitkovou dovolenou se známou návrhářkou Táňou Havlíčkovou. A postupně budou přibývat další a další dovolené s programem...

Život je krásný dar a stále se máme co učit a objevovat. A u toho si můžeme hrát! Zážitek je tím, co s námi natrvalo zůstane a dává nám pocit živosti. Souhlasíte se mnou?





čtvrtek 19. března 2015

Jak se učedník vydal do světa na zkušenou

Ano, přesně tak si totiž přpadám :) Po pár letech studia jsem sama sebe vykopla z bezpečí "školy", kde jsem už mohla mít pocit, že se stávám premiantem, do "velkého světa" na zkušenou. Znáte pohádky a máte je rádi? Zůstáváte stále dětmi a věříte na ně a nebo jste se už nadobro zbavili všeho dětského ve vás a jste až příliš dospělí...? Ty jo, já mám tak ráda ty pohádkový příběhy, je v nich tolik moudra a naděje. Vždycky všechno dobře dopadne, že jo? Tuhle otázku jsem si už mnohokrát pokládala... Vždycky všechno dobře dopadne, že jo? A pokud to tak nevypadá, není to jen ještě konec!

Mám vztah. Doopravdický vztah, který je plný všeho, co si dovedete představit. Je tam láska, důvěra, bezpečí, tolerance a radost, vzrušení, ale i strach, občasná nedůvěra a žárlivost. Wow. Směs všeho možného a možná i nemožného :) Nicméně je tam jedno podstatné, přesto, že děláme oba občas přešlapy, cítím pod tím vším děním jeden základní a úžasný pocit. A tím pocitem je naprosto hřejivá a nekončící láska.

Nikdy jsem takový vztah neměla. Po nějaké situaci, která nás rozhodí (před 14 dny můj muž práskl dveřma a nemluvil se mnou a já jsem mu naopak například včera dala facku) :) si dokážeme sednout a tu situaci rozebrat. Popovídat si o tom, co nás rozlobilo či ranilo a najít společně řešení, aby se daná situace neopakovala. A neustále vše doprovázíme doteky a samozřejmě milováním. Zatím jsme nenarazili na nic, co bychom nedokázali vyřešit...

Proč o tom mluvím? Nemám potřebu sdílet, že se někdy neshodneme a nebo, že se spolu mazlíme a milujeme, ale že oba používáme emoce! Že spolu dokážeme komunikovat jako nejlepší přátelé, někdy jako rodič s dítětem nebo jako terapeut s klientem (možná se budete divit, ale přesto, že jsem já tou starší a prošla jsem na rozdíl od mého muže mnoha kurzy, je to většinou on, kdo mě uklidňuje a je tím "tátou" či terapeutem). Ale dokážeme oba být tím, čím jsme a co k tomu patří. Já ženou, která je živá, napojená, emotivní, plná lásky, starostlivosti a něhy, ale zrovna tak někdy slabá, vzteklá, žárlivá a divoká a on mužem, který je silný, klidný a ví co chce, plný odhodlání a smyslu pro zodpovědnost a někdy je neústupný, majetnický a dominantní.

Smějeme se spolu, milujeme se, povídáme si... já můžu plakat a on může jít na fotbal :) oba se o sebe staráme a dáváme si otevřeně najevo své pocity a potřeby. Jsou dny, kdy si říkám, že je to jeden velký sen a bojím se, abych se jednoho rána neprobudila a nebylo to vše pryč.

A tady se dostávám k titulku. Proč mám pocit, že jsem ve světě na zkušenou? Protože pokud studujete vztahy, vzděláváte se, navštěvujete kurzy, ale reálný vztah nemáte, je to opravdu fejk. Až když v sobě najdete odvahu se do partnerského vztahu pustit (a někdy to může fakt roky vypadat, že nemáte štěstí a nemůžete nikoho potkat a nebo potkáváte takové, se kterými vztah mít nemůžete...), tak až tehdy se vydáváte na tu cestu toho pravého dobrodružství. A až tehdy, když si dovolíte otevřít znovu své raněné srdce, naplno a se strachem i očekáváním, až tehdy můžete ochutnat, co to je láska.

Protože v lásce se nedá být na méně než 100%, potom to totiž není láska. Potom je to vztahový bussiness a o tom je jiná pohádka :)

Takže jak se mám? Některý den jsem smutná, jindy veselá, někdy pláču, protože se bojím a někdy zuřím a ni nevím proč... ale hurá! Jsem opravdu ženou a můj muž mi to každý den připomíná tím, že je více či méně mužem - přesně tak, jak jsem já více či méně ženou. Oba si přejeme žít stav, kdy on bude budovat bussiness a já nebudu muset chodit do práce a budu ho podporovat svým ženským způsobem. Zatím jsme na začátku a začínáme, podaří se nám to? To ví jen Bůh...

Ale co vím i já, že je to možné, věřím, že limity si dáváme jen my sami a už několikrát v životě se mi podařilo něco, co zpočátku vypadalo jako naivní sen či bláznovství! Takže možná jsem naivní blázen, ale já věřím, že to společně můžeme dokázat. Mladý muž z Káhiry a rozvedená žena z České republiky... a jejich sen, který se pomalu, ale jistě stává skutečností.

pondělí 5. ledna 2015

Kdy je lepší zůstat a kdy je lepší odejít?

Dnes ráno jsem si přečetla na fb otázku, která mě inspirovala k zamyšlení. Ta otázka zněla takto (nijak neupravuji, kopíruji z fb...): 

"zajmal by me vas nazor. Vim,ze rozhodnout se budu muset sama,ale nekdy pomuze nazor nezaujatych. Takze ted k otazce. Mate dve moznosti,prvni moznost je vratit se k byvalemu,ktery je zarlivy a vy citite,ze vas to moc omezuje,na druhou stranu,je to snazsi a deti uz ho znaji a chova se k nim vyborne. Druha moznost je zacit od zacatku,ale bez idealniho bydleni zatim a snad jen docasne bez prace. Pozitivni je,ze bych byla svobodna,neslychala bych sceny kvuli nicemu a byla bych jen ja s detmi. Takze jakou by jste volily cestu vy? Dekuji za nazzajmal by me vas nazor. Vim,ze rozhodnout se budu muset sama,ale nekdy pomuze nazor nezaujatych. Takze ted k otazce. Mate dve moznosti,prvni moznost je vratit se k byvalemu,ktery je zarlivy a vy citite,ze vas to moc omezuje,na druhou stranu,je to snazsi a deti uz ho znaji a chova se k nim vyborne. Druha moznost je zacit od zacatku,ale bez idealniho bydleni zatim a snad jen docasne bez prace. Pozitivni je,ze bych byla svobodna,neslychala bych sceny kvuli nicemu a byla bych jen ja s detmi. Takze jakou by jste volily cestu vy? Dekuji za nazor"

Moje odpověď:

"Přidám svůj příběh - pohled. Také jsem odešla a jsem dnes mnohonásobně šťastnější. 
I když to vypadá nemožně, vždy to je nějak řešit. Z pozice ženy, která byla ve stejné situaci si můžu dovolit říct následující: Není to o tom. . . "Já nemám kam jít a musím zůstat" ale o tom. . . "Mám v sobě dostatek odvahy a vystoupím z role oběti"
Ačkoli se to může zdát jako blbost, zůstat a "trpět " je totiž stejně zbabělé jako usurpovat a ubližovat. 

Takže tohle říkám proto, abych vás Jani probudila k akci, vůbec to není o vašem partnerovi, ale o vás. . . Pokud se nezačnete chovat dospěle a nevezme svůj život do svých rukou, vždy budete potkávat muže, kteří vám budou ubližovat. Je tudíž v konečném důsledku jedno, jestli zůstanete a nebo odejdete, může se to opakovat! 

Důležité je, co se děje uvnitř vás. 

Pokud řeknete někomu ANO, ujistěte se, že nemusíte říct sobě NE! Když změníte svoje chování, změní se jako zázrakem i celá situace. 

Je poměrně pravděpodobné, že budete muset z tohoto vztahu odejít a je také poměrně pravděpodobné, že potkáte znovu ten samý typ muže, který bude vaší zkouškou, jestli to myslíte vážně. . . To se docela běžně děje. 

Je zde ale i jiná možnost, že změníte své chování a najednou se změní i váš partner nebo přijde jiný, který to dělat nebude 

Nikdy nikdo neví co se stane a proto je tak těžké ten první krok udělat. Změna bolí, ale nic nebolí (a pomalu a zevnitř člověka zabíjí) tolik, jako zůstat stát na místě a doufat, že se situace sama vyřeší. 
Takže Jani (oprava Editko  ) nádech, výdech a udělat první krok! Zvedněte zadek a začněte jednat! (Jo a celej tenhle román platí i pro mě i když v úplně jiné souvislosti)  

Máte v sobě mnohem víc síly než si vůbec dovedete představit!"



Když jsem se ráno tanečním krokem procházela po pláži, přemýšlela jsem o tom a uvědomila jsem si, že je někdy velmi těžké rozpoznat kdy je nutné odejít a kdy je nutné zůstat. Jak to vůbec můžeme poznat? Kdy je odchod z nějaké situace nezbytností a vítězstvím a kdy útěkem? Poznáte to? 

Proto je těžké komukoli radit a nabádat ho k nějakému jednání. Jen my sami totiž víme, jestli se nám daná situace opakuje a je pro nás tudíž výzvou tentokrát zareagovat jinak. V praxi to vypadá například takto. Dvě ženy, dvě na první pohled stejné situace. Obě jsou ve vztahu, který jim nevyhovuje a který není v něčem dobrý. Může to být například vztah se žárlivým mužem, jako v případě naší tazatelky. Jedna trpí a zůstává, druhá po prvním konfliktu odchází. Která jedná správně? Těžko říct, že? Ty lekce jsou totiž dvě! Ta první žena nezná svou sebehodnotu a nedokáže říci ne, zůstává a myslí si o sobě, že není dost dobrá, aby se o sebe postarala sama, že nemá možnost. A ta druhá žena zase obviňuje z každého problému partnera a odchází středem jako královna s tím, že všichni muži jsou idioti, kteří si ji nezaslouží. Ve finále jsou na tom obě stejně. Ani jedna z nich nevidí jádro svého problému. 

Bože, kdy už se naučíme v sobě najít to, co hledáme venku? Dělá to většina z nás, včetně mě :)

Nepomůže nám sbírat názory ostatních a dělat si statistiku, ta totiž v tomto případě nefunguje. Jediné co pomůže je se zastavit a najít odpověď v sobě! Ano, může nám v tom pomoci někdo druhý, tím, že nám klade ty správné otázky. A od toho jsou tu lidé, kteří se tímto zabývají. Koučové, mentoři a lídři. A možná se budete divit, ale mnohdy je lídrem někdo, kdo vystudoval jedinou školu - Školu života! 


Když budete chtít například zhubnout, pomůže vám více ten, který má nastudované všechny poučky, ví přesně co jak a kde, ale neví PROČ a nebo ten,který si tím prošel a poznal všechny ty bolesti a strasti na vlastní kůži? Nejlepší je samozřejmě, když ten člověk má oboje, životní zkušenost a vzdělání. Proto taky mají největší úspěch ti, co prožili nějakou traumatickou událost a použili ji jako start a důvod ke změně. Většinou začali dané téma studovat a dříve či později se na ně začínají obracet lidé s prosbou o pomoc, stávají se automaticky odborníky v dané obalsti, znají dokonale PROČ... 

 A proč to celé píšu? :) Tentokrát hlavně pro sebe! Až tady v Egyptě mi dochází spousta věcí a mám pocit, jako bych konečně začala vidět a věřit v to, kdo jsem. Jako bych viděla svou tvář v zrcadle mnohem jasněji než předtím. A za to moc děkuji! Bylo super odejít. A je super absolutně poztrácet
všechny jistoty a muset začít věřit jen a jen sama sobě. Potom se dějí zázraky. To uvědomění je opět a znovu stejné. Já jsem ve všech a všichni jsou ve mě. Všichni jsme propojeni. Věřím si? Věří mi i ostatní. Dokonce to je ještě zajímavější. Věřím si? Věří mi i ostatní a já potom věřím i jim! Nevěřím si? Odpovězte si sami ;)

Všechno začíná a končí ve mě. Jen já tedy musím poznat kdy je lepší zůstat a kdy je lepší odejít...

Přeji nám všem dostatek síly a odvahy k tomu, abychom nezůstávali stát na jednom místě a nebáli se dělat chyby. Protože i když se vydáme nějakým směrem a po čase zjistíme, že jdeme blbě, je to skvělé! Získáme tím obrovskou zkušenost, která lze získat jen tím, že děláme chyby! A vždy máme možnost změnit směr. Každý den je dar a každý den začíná nový život. Můžeme cokoli dostat a cokoli ztratit. V tom je kouzlo života. Nic není jisté. Nikdy!

Nebojme se chyb, bojme se klidných a zapáchajících stojatých vod ;)