"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

pátek 19. prosince 2014

Světla Hoření

Když jsem poprvé slyšela jméno Světla Hoření, říkala jsem... to má slečna jasnovidka zvláštní nick name :) Žena, která mi o ní říkala se usmála a říká mi, to není nick name, to je opravdu její jméno. A já na to: "Jakože jí rodiče dali jméno Světla a jmenujou se Hoření, jo?" A ona: "Ano, přesně tak." Řekla jsem jen: "Wow, tak to je hustý!"

Když jsem se rozhodla ke Světle do jejího salonu Žena Bohyně objednat a vzápětí jsem to udělala, byla jsem v divném stavu. Cítila jsem už několik dní nebo možná i týdnů na povrchu hrozný zmatek a úzkost, protože jsem stála na prahu nového života, ale pod tím vším se v hloubce ukrýval obrovský klid a jistota. Ale ten povrchní pocit mě stahoval do svého středu a já jsem měla pocit, že se v něm utopím!

Když jsem pak ke Světle měla jít, dozvídala jsem se zprávy, že je trošku divná a znásobeno mým divným pocitem, rozhodla jsem se návštěvu u ní zrušit. Protože jsem ale měla v ty dny děsný šrumec, vždy, když jsem měla čas to zrušit, zapomněla jsem na to a naopak, když jsem to chtěla zrušit, neměla jsem čas. A tak se stalo, že jsem si v pondělí ráno v posteli uvědomila, že jsem svou návštěvu, která byla asi za 3 hodiny doteď nezrušila. A najednou jsem měla naprostý pocit jistoty, že tam musím. Ať už to vypadá jakkoli bláznivě. I když mám mnoho na práci, protože v sobotu odlétám do Egypta, kam jsem se rozhodla přestěhovat...

Když jsem ke Světle jela autem se svým přítelem (expartnerem), celou cestu jsem v autě plakala. Měla jsem pocit, že jsem úplně ztracená. A tak nebylo divu, že jsem se nakonec opravdu ztratila. Stála jsem na tramvajové zastávce asi 20 metrů od domu, kde má Světla salon a místo, abych šla na uvedenou adresu, nasedla jsem na tramvaj a ta mě odvážela pryč. Až když jsem byla asi 4 zastávky od salonu, jsem si podle navigace v mobilu uvědomila, že se od místa určení vzdaluju a ne přibližuju!

Když jsem konečně ke Světle dorazila, cítila jsem se fakt na dně. Říkala jsem Světle: "Moc se omlouvám, ztratila jsem se a vlastně... cítím se úplně ztracená." Ona se mě zeptala: "V sobě nebo ve světě?" A já jí říkám: "...Oboje." Usmála se na mě a pověděla mi: "To bude v pořádku, jen si vydechni a pojď dál..."

A tak začala moje třídenní návštěva u Světly a Petra:) Ano, čtete dobře, třídenní!

Když jsme se dostali k samotnému čtení, kdy je Světla v "jiném stavu", dostala jsem jejím prostřednictvím vzkaz, který zněl takto: "Ona nic nepotřebuje, všechno má! Ona jen potřebuje prázdniny! Být u nás, jako u babičky a u dědečka. Potřebuje, aby se o ni někdo chvíli staral a ona si mohla odpočinout... Prostě tu musí zůstat tři dny na prázdninách!" V té chvíli jsem začala znovu plakat, protože to bylo přesně to, po čem jsem už delší dobu toužila. Nemuset nic a vědět, že se o mě někdo chvíli postará a že jsem v bezpečí. To byl přesně ten pocit, který mi chyběl...

Petr, partner Světly, který v jejich dvojici funguje jako "uzemňovač" a (kromě toho, že vede dotekovou terapii) klade při výkladu otázky a vlastně vede toto čtení, se díval nevěřícně na Světlu a pak na mě a pokoušel se v tom zorientovat a ptal se Světly jak to myslíš? Jakože někam odjedeme nebo Hanička někdy přijede...? A Světla mu říkala, ne ne, ona tu zůstane teď! Petr byl stále trošku zmatený, protože mu docházelo, že to není tak jednoduché, že oni mají klienty a že já mám asi nějaký program, protože věděl, že odjíždím... Zkoušel se ještě zeptat: "A co ten Egypt? Můžeš aspoň něco říct o tom Egyptě?" A Světla nato už trošku rozzloběně: "Proč se mě na to teď ptáš? Ona bude za tři dny úplně jiná, teď tam nemá cenu vůbec chodit, teď prostě jen potřebuje prázdniny, chápeš to???" Petr i já jsme pochopili, že nemá cenu bojovat a Petr položil poslední otázku: "Dobře, Hanička tu zůstane na prázdninách, ale co to udělá s námi?" Světla se usmála a řekla: "Nám to pomůže..."

Čtení bylo u svého konce. Světla se odpojila a přesto, že to bylo krátké, byla velmi silně unavená. Všichni jsme koukali a začali řešit, jak to tedy uděláme :)

Zvláštní bylo, že jsme opravdu pondělí, úterý a středu měli všichni takový program, který se dal nějak přeorganizovat a přesunout. Udělali jsme to a začali tři dny, které cítím dodnes jako prospěšné pro nás všechny. Světla a Petr byli úžasní a už v podvečer jsem měla pocit, že je oba znám léta. Jako bych opravdu byla na prázdninách ve své rodině.

Rozhodla jsem se, že to řeknu jen mé nejbližší kamarádce a počkám, co se stane. Ona mi napsala odpověď... Ty seš fakt magor! potom mi říkala... "Tak tentokrát jsem o tebe měla fakt trochu strach, myslela jsem si, že ti už fakt hráblo :) "

Nebudu vám vyprávět celé tři dny, není to podstatné, podstatné bylo moje uvědomění. Že jsem vždy v bezpečí. Že život a svět je bezpečné místo. Že když potřebuji, vždy se mi dostane podpory a opory. To je to, po čem jsem toužila a bála jsem se, že nemůžu prožít... Vím už poměrně dlouho, že tu největší jistotu mám v sobě a že se o sebe dokážu postarat i opřít, ale poslední měsíce a možná už skoro roky se učím, že se mohu opřít taky o někoho jiného, že nejsem na světě sama. Že jsme propojení, že jsme jedním... a Světla s Petrem mi ukázali, že toto propojení opravdu existuje. Moc jsem si přála zažít tento pocit s partnerem, ale do této doby jsem bohužel nebo možná bohudík (kdo ví, proč se děje to, co se děje) jsem ten pocit nezažila. To se možná dozvím někdy později. Důležité je, že jsem toto poznání dostala prostřednictvím dvou, pro mě v tu chvíli naprosto neznámých lidí. Možná to bylo proto, abych se nestala na muži, který mi v budoucnu tuto oporu poskytne, závislou, protože bych si myslela, že je tento prožitek tak ojedinělý a vzácný, že mi ho může dát jen on jediný. Takže teď už vím, že je to pravidlo života a vesmíru. Vesmír, svět a život je bezpečné místo!

Po třech dnech strávených u Světly a Petra jsme udělali druhé čtení a Světla vlastně jen pojmenovala všechno, co jsem věděla. Všechno to, co jsem i já sama schopná vidět, když se zklidním a dostanu se pod ten povrchový zmatek. Mám v sobě obrovský dar, úplně stejně jako každý z nás, jen ho musím umět vidět a dovolit si se na něj napojit...

Asi vás nepřekvapí, že mě Světla viděla v Egyptě, že věděla, že sem patřím, že zde budu šťastná a dostanu se mnohem blíž k sobě samé a svým darům než v Evropě. Viděla mě jak hodně píšu. Viděla mě šťastnou s mým partnerem. Viděla, že pomůžu nejen sobě, ale i jemu a dokonce mnoha dalším lidem, když tady budu - míněno v Egyptě, kde teď právě jsem a píšu :) Viděla mě jak zářím a pomáhám ostatním také zářit a to je přesně to, co chci dělat. Pomáhat lidem cítit se šťastnější!

Chtěla bych Světlušce a Petrovi z celého srdce poděkovat za ty tři úžasné dny. Věřím, že jsem jim také zanechala po sobě nějaký dárek, který se nedá vyjádřit penězi... Odjížděla jsem opravdu jako od babičky, vybavená domácím ořechovým olejem, kterým se tady mažu a vždy si na ně dva vzpomenu.

A závěr? Světluška a Petr pomáhají lidem uvidět jejich vlastní světlo v temnotě, ve které se každý z nás občas ztratí... Děkuji vám oběma, miluju vás, babičko a dědečku!

S láskou a úctou Hanka

1 komentář:

Děkuji za tvůj komentář. Měj krásné dny. Hanka