"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

neděle 23. listopadu 2014

Proč tu jsem?

V posledních dech jsem měla několik velmi silných zážitků, které mi pomohly znovu uvidět "celý obraz". Stalo se mi několik velmi zásadních věcí. Měla jsem pocit, že jsem milována a taky jsem měla pocit, že jsem znovu zrazena. V průběhu několika pár dní. Někdy mám pocit, že se země otáčí dvakrát rychleji a já jen stojím a sleduju svůj život jako by bal mimo mě. Je to zvláštní pocit, vím, že se to děje mě a zároveň jako bych se na to jen dívala.

Asi není důležité, co se přesně stalo, ale důležité je, co jsem z toho pochopila. Dva lidé na kterých mi velmi záleží udělali něco, co bylo asi dobré pro ně (a vlastně úplně v pořádku), ale mě to velmi ranilo. Dali mi tím obrovský dar. Znovu-uvědomění, že každý člověk dělá to nejlepší pro sebe a může tím druhého učinit šťastným a nebo nešťastným. Pokud ten druhý uvěří, že to s ním souvisí...

A v tom byl ten největší dar. Neskutečně to bolelo, protože to bylo téměř stejném okamžiku. Jak už to v mém životě chodí, dostávám opravdu velké lekce. Vždy je toho dost a ještě něco navíc. Dnes už věřím, že se to děje proto, abych se dokázala dostat hlouběji a pochopila. Tudíž jsem pochopila. V minulých měsících jsem se postupně odpoutávala od všech svých "jistot". Prodala jsem dům, opouštím svou práci a totálně měním život. Jediné, k čemu jsem byla ještě připoutaná byla představa, že potřebuji mít ve svém životě partnerský vztah s mužem, abych byla úplně šťastná. A teď jsem se pustila i této představy.

Cítila jsem nesmírnou bolest a jen ji nechávala sebou procházet. Dýchala jsem a děkovala. Cítila jsem jak s tou bolestí odchází i jakýsi zvláštní dlouhodobý tlak, který mi kdesi v hloubce nedovoloval dýchat. Jako by se vzali za ruku a šli. Jen jsem plakala a děkovala.

Byla jsem nedávno na jedné terapii u mé kamarádky a tam jsem se setkala se jednou ze svých dlouho potlačovaných "tváří". S tou ženou, která se dlouho schovávala a která se bála, čeho všeho je schopná. Je plná života, vášně, obrovské síly a má jakési zvláštní schopnosti. Ta, co dokáže muže i klidně zabít jen pouhým pohledem. Vlastně ho donutí zešílet a vzít si život, jak moc po ní touží a nemůže ji uchopit. Bylo to hodně silné, bolestivé a zároveň krásné setkání. Nesmírně obohacující. A zase spojené s bolestí a velkým vděkem. Někdy vám ten obraz popíšu, bylo to až skoro neskutečné. Je úžasné, jak synchronicita a načasování funguje, když se tomu oddáme. Právě začínám menstruaci a jako bych znovu a znovu cítila to očištění. Nesmírnou úlevu. Cítím, jak moje tělo opouští napětí a naplňuje ho láska.

Včera jsem byla na akci, kde bylo mnoho úžasných lidí a jejich energie byla prostě nádherná. Plná radosti, naděje, odhodlání a chuti měnit nejen sebe, ale i svět. Zase jsem jen nechávala tyto pocity sebou procházet a tentokrát to bylo jako bych se já sama stávala tou radostí a světlem. Na konci dne mi několik lidí, kteří mě nikdy neviděli, řeklo, že svítím jak sluníčko. Že mám krásnou energii. Cítila jsem ohromnou lásku, která dokázala nahradit tu bolest, aniž bych se o to jakkoli snažila.

Mnoho lidí, pokud cítí nějakou bolest, pokud se jich někdo nebo něco dotkne, mají potřebu ranit někoho jiného a udělají něco, čím se té své bolesti na chvíli zbaví. Ublíží někomu dalšímu, myslí si, že to pak možná bude snesitelnější. Omyl je pravdou. Dříve či později se cítí mnohem hůř...

Já jsem se rozhodla jít jinou cestou už dávno. Takhle zní můj závazek vůči mě a světu (jasně, že jsme všichni se vším propojeni): "Zavazuji se, že se vždy budu chovat tak, aby mi bylo dobře uvnitř mě samotné a každý člověk se po setkání se mnou cítil lépe. Nebudu to dělat na úkor mě samotné a chápu, že můžu někdy někomu nevědomě ublížit, ale budu dělat vždy a všechno tak, jak nejlépe dovedu. Nebudu se obviňovat, když něco nezvládnu tak, jak bych chtěla a nebudu obviňovat druhé, když se budu cítit špatně. Jsem pánem svých emocí a mohu je vždy změnit, pokud se necítím dobře. Jsem propojená se vším a čerpám z nádherného zdroje uvnitř mě samotné." 

Cítím se nesmírně vděčná a požehnaná a uvědomila jsem si, že vždy, když se necítím dobře, mohu to velmi jednoduše změnit. Jak? Tím, že dám někomu druhému něco, co mám pocit, že mi nejvíc chybí. Že v projevu lásky, jemnosti a určité služby druhému člověku se skrývá obrovský dar. Něco, co jinak nezískáme. Je to napojení zpět na zdroj. Pocit sounáležitosti a lásky. Je jedno, jestli máme děti, rodiče, přátele, partnery... vždy je kolem nás někdo, kdo potřebuje projev lásky a podpory. A my mu ho můžeme kdykoli dát.

Během posledních dnů jsem měla několikrát velmi zvláštní pocit. Lidé se mi dívali do očí a jako by říkali, vidím v tobě něco zvláštního. Jakoby se nemohli odtrhnout. Měla jsem pocit, že ve mě vidí svou vlastní krásu. Byl to nádherný pocit. Být právě takovým zrcadlem, ve kterém se zrcadlí to nejkrásnější, co v sobě kdo má. Bylo to jako bych se vrátila domů... Cítím se požehnaná a nesmírně vděčná. Jsem tu proto, abych byla šťastná a skrze mě mohli lidé uvidět svou vlastní krásu. Můžu jim pomoci ji uvidět.

A proč jste tu vy? Už jste pochopili důvod své existence?

Krásnou neděli všem. Hanka


úterý 11. listopadu 2014

Kde je štěstí?

Ráda bych se s vámi podělila o svůj pocit. Poslední dobou zkoumám co a proč nám přináší nejhezčí pocity. Kdy a proč se vlastně cítíme nejvíce šťastní? A víte na co jsem přišla? Aspoň u mě to tak je a vidím to všude kolem sebe. To důležité slovo je propojení. Vlastně jsou dvě. Propojení a pozornost. Všichni toužíme po tom samém. Být pro někoho důležití, jedineční, prožívat pocity propojení a jednoduše cítit, že jsme milováni. Že o nás někdo ví, že nejsme neviditelní. Dostávám se zpět do svého dospívání, kdy jsem začala dělat něco jinak, přestávala jsem být hodnou holčičkou. A tehdy mi moje maminka říkala: "Tys byla vždycky tak hodná, já jsem o tobě ani nevěděla. Nevím, co se to teď s tebou děje?" Uf. Dodneška je mi z toho úzko. Tehdy jsem si kladla otázku: "Jsem milovaná jen když jsem neviditelná?" Zůstalo mi z toho pocitu bohužel jedno velmi hloupé přesvědčení, které do dneška rozpouštím. Vím, že mě moje maminka milovala a miluje a určitě neměla záměr toto přesvědčení vyrobit, ale bohužel já jsem si to takto vyložila. A tak jsem vlastně od své maminky dostala díky těmto slovům jeden obrovský dar. Naučit se milovat sama sebe a odpouštět druhým. Uvědomit si, že většina toho co děláme a říkáme, se děje s tím nejlepším úmyslem. Že nikdo nechce ubližovat a zraňovat a každý touží po lásce. Ať už ji dávat nebo dostávat.

Z každého hloupého přesvědčení, které jsme si kdysi vyrobili, vede cesta ven! A to tak, že si uvědomíme, že už jsme dospělí a že to můžeme změnit. Ne, je to jinak, jsem milovaná taková, jaká jsem! A s tímto pocitem se rozpouští vše ostatní. Co dokážeme s pocitem, že jsme jedineční, důležití a milovaní? Dokážeme se otevřít a nemít strach. Dokážeme si uvědomovat, že naše pocity jsou opravdu naše a my jsme ti, co je mohou ovládat nebo je měnit. Že nemusíme být závislí na tom, co nám řekne naše okolí. To už vím dávno i když pro mě není lehké se od toho oprostit. Hodně věcí se mě dotýká, jsem takový naivní snílek a hodně zkoumám, co a proč mi kdo říká. Jeden čas jsem měla pocit, že je to moje prokletí a že se toho musím zbavit. Nebrat si věci osobně. Moc mi to nejde... ale přišla jsem na jednu věc. Že když ty slova, pocity a emoce nechám sebou jen projít a věnuji jim lásku, že je to najednou lepší. Přesto, že občas prožívám bolest, jsem za svoje emoce moc ráda. Dokážu totiž kromě bolesti cítit i mnohem víc lásky. Jsou to dvě strany jedné mince...

A kde je tedy štěstí? Sídlí v nás. Je v našem srdci. Každý den dělám vše proto, abych ho probudila. Hýčkám si ho. Pěstuju ten krásný pocit, že jsem milovaná ať se děje, co se děje. Mívám sklony ke smutku, ano, ale přesto vím, že když se cítím osamělá, je to jen proto, že jsem se sama odpojila. Stačí nejdříve otevřít oči. Usmát se. Pak třeba na někoho pomyslet, zavolat někomu blízkému, popřípadě někoho obejmout. A hned cítím příval lásky. V tom je ten paradox. Ano, naše štěstí leží v nás samotných, ale cítíme ho nejvíce prostřednictvím druhého člověka. Když se smějeme. Když se objímáme. Když se milujeme. Dokonce i když se s někým přeme, je to hra s energií. Stejně tak, jak si umíme energii dát, umíme si ji i brát. Potřebujeme propojení. A pokud nejsme schopni tvořit láskyplné propojení, tvoříme aspoň takové, které nám oběma bere. Je to výkřik do tmy... všímej si mě prosím! Doufáme, že potom se budeme cítit lépe. Bohužel ne... 


A tak si říkám, co můžu udělat proto, abych se já a lidé okolo mě cítili lépe? Vychází mi pouze jediné, milovat se a milovat je. A zároveň jim dát svobodu v rozhodnutí, jestli chtějí být v mé blízkosti a sama se rozhodovat o tom, čí blízkost je pro mě přínosná.

Ještě jsem si včera uvědomila jednu věc. Na světě se děje spousta špatného, ale bude to lepší, když o tom budu mluvit? Ne. Samozřejmě že to nebude lepší, ani když to budu přehlížet. Z mého pohledu jedné, co můžu dělat je, že prostě budu věnovat energii a pozornost věcem, které mohou něco zlepšit. Posílit v lidech pocit štěstí a lásky. Aspoň na chvíli se zastavit, nadechnout se a cítit to. A tyto chvíle postupně prodlužovat do té doby, dokud to nebudeme cítit téměř pořád. Že jsme jedineční, důležití, milovaní a propojení. Sami pro sebe, pro druhé i pro svět! Každý z nás má na zemi své místo a přesto, že nás může zastoupit někdo jiný, bude svět bez každého jednoho z nás trošku jiný. Jsme prostě nenahraditelní! Zkuste si na chvíli zavřít oči a ucítit to. Jsi jedinečný, nenahraditelný, milovaný člověk a jsi součástí jedné velké rodiny. Existuje jen jeden svět. Ten náš! Každý z nás je jeho součástí a každý z nás ovlivňuje to, co se v něm děje. Každou svou myšlenkou, slovem i každým činem... 


Co tedy budete dělat dnes? Krásný den plný lásky

úterý 4. listopadu 2014

Polyamorické vztahy? Aneb miluji dva muže...

Ráda bych se dnes věnovala tématu láska. Co je to pro vás vlastně láska? Co pro vás znamená někoho milovat? Dokážete milovat dva muže (pokus jste muž, pak dvě ženy)? Pokud ano, co to pro vás znamená? Je to dar nebo prokletí? A co s tou láskou děláte? Snažíte se ji potlačit - zničit - necítit, žijete v polyamorickém vztahu, máte dva vztahy (kde jeden neví o druhém) nebo jste si vybrali vztah s jedním z milovaných a druhou lásku si necháváte ve svém srdci jako nádherný dar?

Já jsem se do této situace dostala. Miluji dva muže. Jednoho dva a půl roku a jednoho rok. A ani s jedním nemůžu mít teď momentálně partnerský vztah. Přesto, že mě oba milují. Dalo by se říct, že jeden se mnou být nechce a druhý nemůže. Ale je to malinko jinak. Jeden teď potřebuje být sám (po dlouholetém partnerství si potřebuje ujasnit kdo je, co chce, co nechce, co potřebuje... no, prostě potřebuje to, co všichni, kteří se rozešli po mnoha letech s partnerem - být chvíli sám, bez "vážného vztahu"). Druhý je tak trochu z jiného světa a teď momentálně se zdá nemožné, aby byl se mnou v oficiálním vztahu. Co s tím?

Uvědomuju si ten dar lásky. To, že prožívám ten nádherný hřejivý pocit u srdce hned díky dvěma mužům. Hned vedle tohoto hřejivého pocitu je ale i ten, který bolí. Protože bych moc ráda z jedním z těchto mužů sdílela svůj život. Ráda bych se vedle něj probouzela a usínala mu v náručí. Ráda bych měla ten pocit, že nejsem jen já a on, ale že jsme my. Ráda bych prožívala život ve dvou... Srdce a ego. Kdo vyhraje?

Takže co s tím? Mnozí z vás by možná navrhli klasické, vykašli se na oba a nedávej energii tam, kde se ti nevrací. Počkej si na třetího. Ano, taky by to bylo řešení. Ján jsem se ale rozhodla trochu jinak. Rozhodla jsem se dovolit lásce, aby prostě jen byla. Rozhodla jsem se pro tentokrát nemít vše pod kontrolou a jen to prostě nechat být. Rozhodla jsem se milovat. Milovat bezpodmínečně a rozhodovat se každý den podle toho, co cítím. Oba dva muži jsou pro mě úžasný dar. Oba mě učí. Oba mi mnohé dávají a věřím, že pro oba jsem i já stejným požehnáním. Protože i když se v průběhu času mění to, jestli se s nimi miluji fyzicky, nemění se to, že se s nimi miluji duševně. Naše cesty se již propojili a to, co jsme si dali, už tam navždy zůstane. Přátelství. Vášeň. Láska. Nějaký čas už je miluji oba, ale miluji se vždy pouze s jedním z nich. Nemáme klasický polyamorický vztah (fyzicky se miluji jen s jedním), ale ve svém principu vlastně ano. V těch totiž jde o to, že milujete více partnerů, respektive máte intimní vztah s více partnery, kdy o sobě navzájem partneři vědí. A v mém případě jeden o druhém ví a obráceně. Pokud nevíte, co to polyamorický vztah je, zkuste google ;) pro zjednodušení např. tento odkaz

Jak byste tuto situaci řešili vy?

Jeden z mužů, které miluji žije v České republice, druhý v Egyptě. Ano, i on je jedním z důvodů, proč zrovna Egypt. Je jedním z důvodů, ne jediný. A protože jste si zvykli na to, že jsem úplně otevřená a sdílím se světem svou pravdu, rozhodla jsem se vám ukázat i tento, tak trošku zvláštní příběh. O to zajímavější bude sledovat jak se vyvíjí, vlastně i pro mě. Už dokážu žít svůj život jako režisér, divák i herec v jedné osobě a samotnou mě zajímá, co si pro mě vesmír v této zašmodrchané situaci připraví :)

Láska je nádherný dar a já už vím, že nemusím žít s každým, koho miluji. Rozhodla jsem se je milovat stále. Ať už budu žít s jedním, druhým, oběma a nebo ani s jedním... Láska je prostě láska a je pro mě darem. Je dar lásku cítit, dávat i přijímat, proč bych měla tento dar zahodit a uzamčít před láskou svoje srdce? Ne, stále věřím, že budu žít se svým partnerem a pokud je jeden z nich mým partnerem, jsem připravená. Pokud ne, nechávám srdce otevřené tomu, kterého ještě možná neznám, ale on už je na cestě ke mě...

Nechávám lásku proudit a miluji vás. Oba. Přesto, že vůbec nevím co se stane v budoucnu... Ale o tom to není, že? Díky vám se učím to nádherné bytí tady a teď. Díky vám prožívám ženský princip. Díky vám vím, že jsem milující a milovaná. Dokonce dvakrát. Není to krásné?

Stal se vám podobný příběh? Jak jste se s podobnou situací vyrovnali vy? Budu ráda, když to se mnou budete sdílet. Já s vámi na oplátku budu sdílet ten můj. Budu s tím či oním? Nebo s úplně jiným? Nebo dokonce úplně bez partnera? Kdo ví, to nám ukáže čas ;) Vesmír (či Bůh) je úžasný spisovatel, to, co vymyslí on, my bychom nikdy nevymysleli :) Proto to nechám raději na něm. Jak se říká... děj se vůle Boží.

S láskou Hanka