Všechno je zničené a já mám pocit, jako by mě někdo okradl. Bylo to rychlé a já nevím, jak se to vlastně stalo. Stojím, koukám a vím jediné, že to, co jsem ještě před chvílí držela pevně v rukou, je pryč. Uf! A navíc je to všem jedno, nikdo si mě vlastně nevšímá. A já musím jít. Nemůžu tu stát, musím pochopit, že je to pryč.
Sedím na poušti a pláču.
Připadám si jako bych se s pravidelným opakováním ocitala v bouři, která zničí každý hrad z písku, který začnu pracně stavět. Někdy ta bouře přijde, když mám jen základy a někdy dorazí ve chvíli, kdy jsem téměř hotová.
Jediná jistota, kterou získávám je, že přijde znovu a vše zničí. Sedím nad tou hromadou písku a přemýšlím o marnosti svého konání.
Proč to vlastně dělám? Proč chci stavět hrady? Jaký to má smysl?
Jak tak sedím a vítr si pohrává s pískem, najednou vidím, že on vytváří něco, co bych já nikdy nedokázala. Jakoby mi chtěl ukázat, že je lepší než já. "Nesnáším tě! Všechno zničíš a pak se mi ještě vysmíváš! Proč to děláš?"
Komu to vlastně říkám? Copak můžu mluvit s větrem? A i kdybych s ním mluvit dokázala, copak ho můžu přesvědčit, aby přestal foukat?
Už nemám sílu bojovat, jsem vyčerpaná. Odevzdaně sedím a dívám se, jak vítr tvoří nádherné obrazce v písku. Najednou mám pocit, jako by mě zval ke spolupráci. "O co ti jde?", ptám se větru.
Připadám si jako blázen, ale přesto se zvedám a jdu. Vezmu do rukou písek a pomalu ho z výšky sypu z dlaně. Dopadá na zem a zapadá do toho obrazce. Naberu víc písku a sypu dál, už nepřemýšlím, nechávám to být. Jen prostě sypu písek a pozoruju tu krásu, kterou společně tvoříme. Vítr jakoby se smál a sem tam tam někde přifoukne a někde odfoukne.
Najednou si uvědomuji, že tvoříme společně. Hrajeme si, baví mě to a úplně ztrácím pojem o čase. Stmívá se a já si uvědomuji, že jsem tak strávila celé odpoledne.
Jakoby vítr chtěl, abych si jen tak hrála. Tvořila a bořila, znovu a znovu. Nepřemýšlela o výsledku, ale užívala si tu tvořivou přítomnost.
Probouzím se. Byl to sen? Co měl znamenat? Proč se mi zdál? Vypadá to, jakoby byl odpovědí na otázky, které si kladu. V hlavě mi zní pořád dokola: "Co budu dělat? Musím přeci pracovat a něčím se živit. Copak mi někdo dá peníze jen tak? Budu muset jít do práce, ale já nechci!"
Fíííííííííííííííííííí. Vítr. "Probuď se", říká mi.
"Pojď zpátky, pojď si hrát, buď tady a teď. Když děláš to, co tě baví a naplňuje, výsledek je vždy lepší než by sis mohla jen představit, pamatuješ? Důvěřuj mi, nenechám tě v tom samotnou. Stejně můžu zbořit vše, co postavíš, kdykoli se mi zachce. A stejně tak ti naopak pomůžu postavit něco, co by jsi sama nikdy nevymyslela."
V tom mi to dochází. Ten vítr je Bůh! Vesmír, univerzum, vyšší síla. Nazvěte si to jak chcete. Cítím ho tu všude. Ve větru, v moři i v ovzduší. Zní mi v uších při svolávání k modlitbě, vidím ho v zahalených ženách. Muslimský svět. Svět, kde se s Bohem počítá. Kde jedny z nejčastějších slov jsou Inshaallah (s Boží pomocí) a Hamduliallah (díky Bohu).
Dnes a denně si tu připomínám krásu a jednoduchost života teď a tady. Můj strach mě pomalinku opouští a já se každý den cítím lehčí a radostnější. Muslimský svět mi jako každý jiný svět nastavuje {ne}milosrdné zrcadlo. V tom se nijak neliší. Ten rozdíl vnímám v jasnosti toho obrazu a rychlosti, kdy pochopím, že tím člověkem v zrcadle jsem já.
Ano, muslimský svět mě okradl a já jsem mu za to nesmírně vděčná.
Přišla jsem o iluze. Zbytek mé představy o neměnnosti, stabilitě a jistotě, vzal za své. Také o tom, že jsem absolutním pánem svého života. Že jsem schopná všechno naplánovat, vymyslet a kontrolovat. S pokorou a vděkem si uvědomuji to kouzlo. Žiju - Hamduliallah a Inshaallah budu žít i zítra.
Děkuji za všechny dary, které jsem dostala. Individualitu, nesmírnou kreativitu, dar přinášet do života změnu, odvahu měnit zkostnatělé a nefunkční pravidla, přinášet řád do chaosu a nacházet praktická řešení problémů a v neposlední řadě sílu ustát svou jinakost.
- mimochodem - toto je výcuc popisu mé osoby v profilu Human Design - doporučuji - Human design mi opět změnil náhled na sebe samu a můj život!
Potkávám se tu denně s Bohem a to setkání je nesmírně obohacující. A naivně věřím, že se mi podaří přenést tu energii i na tebe. Dotknout se tvého srdce, ať už některým z článků, fotek či videí, které tu tvořím.
S láskou Hanka
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář. Měj krásné dny. Hanka