Den 172 - 176

Taky se vám někdy stává, že se delší dobu necítíte ve své kůži? Že máte pocit, že jste nějak divně ztraceni sami v sobě? Že je nějak všechno špatně? Že se topíte ve vlastním bahně? Tak vítejte v klubu :) Tohle je zpráva pro všechny, kteří si myslí, že jsem stále jen usmátá, pozitivní a bezstarostná…. tak ne, nejsem :) I já mám své smutné a černé dny. I já mám své depky a své démony. A ti se rozhodli, že si se mnou dají rande. Řeknu vám, je to mazec!

Nechce se mi do té konfrontace, mám pocit, že jsem příliš unavená. A tak jsem poslední dny trošku dělala že je nevidím a neslyším. Nicméně to moc nepomáhá :( Možná jsem mnohem více unavenější z předstírání, že to zvládnu. A hlavně jsem unavená z neustálého přemýšlení a “šlapání vody”. Z motání se v kruhu. Takže co teď? Přede mnou je víkend. Čas, který můžu využít. Asi si budu muset sednout a vyhradit si čas sama na sebe a na své strachy. Budu muset použít postup, který mi vždy pomůže.

Popíšu si situaci ve které jsem. Najdu tu nejhorší variantu, co se může stát. Přijmu ji. Prožiju si tu bolest, kterou mi to může přinést. A pak už jen najdu něco, čím tu nejhorší situaci můžu co nejvíce vylepšit…

Bože, jak my si dokážeme komplikovat život! Co se to děje v tom našem těle? V našem mozku? Mám pocit, že bych potřebovala vypnout minimálně na měsíc a nemuset myslet na všechny ty povinnosti a na vše, co denně musím řešit a čemu čelit.

Nicméně cítím, že jsem na hraně bodu zlomu. Vím, že se nacházím v místě, kde je úplně největší tma, kde má člověk pocit, že už to nedává, kde má chuť všechno vzdát! A vím, že právě tehdy přichází pomoc, vysvobození, výhra, změna… ať už je to cokoliv, je to místo na konci jednoho a začátku druhého.

Prožila jsem v životě několik takových okamžiků, kdy jsem si připadala, že vnitřně křičím… nééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé, já už nechci. Já už nemůžu. Chci to změnit hned teď!

Je to chvíle, kdy dáte sami sobě, vesmíru a popřípadě i lidem okolo jasně najevo, že je konec. Že takhle už ne. A to říkám právě teď. Takhle už ne! Víte co? Předtavte si, že se držíte z posledních sil nějakého lana, máte zavřené oči a bojíte se pustit, protože máte pocit, že jste nad propastí. Držíte se z posledních sil. Už nemůžete. A pak se rozhodnete, že se pustíte. Že cokoli )i smrt) bude lepší než toto utrpení… a co se většinou stane? Většinou spadnete metr. Nebo možná i dva. A klidně to může být i jen půl metru… ať už je ta výška jakákoli, po chvíli zjistíte, že se můžete hýbat, pomalu vstát a jít dál!

Už jsem vstala několikrát, tentokrát vstanu taky! Jsem beranka. Divoženka. Žena plná života. Jen na to občas zapomínám. Občas vyhrává ta svázaná holka, která je taky mou součástí…

Jako holka jsem jezdila na koních a skákala parkury, nedovedete si představit kolikrát jsem spadla a ať už to bolelo jakkoli, vždycky jsem vstala a nasedla znovu na koně. Je čas “sesednout z mrtvého koně”, opustit to, co už pozbylo významu a smyslu, ošetřit si rány, otřepat se a znovu nasednout na nového (živého) koně… i s vědomím toho, že ho neznám, že je divoký, nezkrocený a mladý, že můžu klidně znovu spadnout a namlátit si! Ale taky s vědomím toho, že můžu běžet rychleji a mít znovu vítr ve vlasech a cítit život… což při stání na místě (a ještě k tomu paralizovaná strachem) opravdu zažít nemůžu!

Krásné dny beze strachu vám přeje Vaše Hanka