Den 128

Je až neskutečné, co všechno se změnilo za dobu, co píšu tento blog.

Uplynulo a rozpustilo se 128 dnů, 18 týdnů a čtyři měsíce ( a kousek - samozřejmě).

Také se rozpustilo a odešlo 15 kilo nadváhy. Zkouším si představit, že si hodím na záda batoh s 15-ti kily a budu ho celý den nosit…příšerná představa!

Dále se rozpustilo pár mých starých myšlenkových vzorců a strachů. Některé z nich se sice držely “zuby-nehty”, ale nakonec se přeci jen odporoučely :) Nicméně stále ještě na mě vykukují moje hodně skryté a rafinovaně zakuklené potvůrky. Docela by mě zajímalo, zda někdy nastane čas, kdy budu fakt “čistá”.

A to je vlastně věc, které mě dnes tak nějak více zaujala.

Je zajímavé, že to je asi nikdy nekončící proces. Ale přesto existuje okamžik, který je zvláštním způsobem zlomový. Ten okamžik bych nazvala BIG BUT :) Proč big but? Česky řečeno Velké Ale? Co to znamená?

Je to ten okamžik, kdy si uvědomíme, že na otázku: “Jak se máš?” (ať si ji položíme sami nebo nám ji položí někdo jiný…) neodpovíme větou:  “Stojí to za hovno, ale dneska se ještě nic neposralo, takže vlastně v pohodě”, nýbrž použijeme opačné “ale”. Ta odpověď zní: “ Mám se skvěle. Sice ještě nejsem na 100%, ale vím kde právě teď jsem, co chci, kam jdu a věřím, že dříve či později dojdu do svého cíle.”

Vidíte ten rozdíl? Je obrovský! Moudří lidé se soustředí na to dobré a tomu věnují svou pozornost. Proč? Tísíckrát opakovaná věta… “To, čemu věnujeme pozornost, roste.”

Co mi tedy v mém životě “narostlo”? Sebevědomí, sebeláska, pocit klidu, víra ve vlastní schopnosti, víra v druhé lidi a v nějaký vyšší princip (nazvěte si to jak chcete). A nejen to, je toho mnohem více. Moudrost, úcta, pokora, trpělivost a láska. Je toho hodně, že?

Také mi kromě jiskřiček do očí, přibyl můj nový partner. Jak se to stalo? Prostě jsem byla připravená. A kdo je připraven není překvapen :) Zajímavé, tuto větu už dnes píšu podruhé…

S tím, že věnuji pozornost dobrým věcem a hledám pokaždé aspoň ještě jeden pohled i na situace, které v první chvíli vypadají fakt nepříjemně nebo nehezky, souvisí následující “rada”.

Doporučila bych vám se čas od času vydat do “horních pater”. Co tím myslím? Někdy se tak trošku utápíme v naší vlastní bažině a čím víc “šlapeme vodu”, tím hlouběji se boříme. Když si uvědomíte, že jste v nějaké situaci “až po uši”, zastavte se! Ať už budete v sebevětším stresu či budete řešit sebevětší problém, ať už jste uprostřed konfliktu či bojujete o své místo na slunci… pokud si uvědomíte, že lapáte po dechu, přestaňte dělat to, co právě děláte a vydejte se “nahoru”.

Zkuste se na tu situaci podívat s nadhledem. A o to pečlivěji, pokud máte pocit, že se vám dějí ty samé věci stále dokola. Stává se vám to, že stejnou větu vysloví vaše kamarádka (pro muže - partnerka), servírka v restauraci a zároveň třeba vaše kolegyně? Ne, neznamená to, že všechny ženy jsou blbky, znamená to, že se o slovo hlásí něco z vašeho podvědomí, co je připraveno k vyřešení a rozpuštění (a zároveň oputění a odpuštění). Zajímavé kolik podobných slov máme, že?

Mě se teď stalo, že jsem slyšela od mého nového přítele podobná slova, jako před časem od mého syna a kdysi i od mého muže. Obviňování, které ve mě vyvolávalo pocit viny. A nastoupila naše stará známá oběť - ublížená. Skleslá a “zhasnutá”. A otázky typu: “Co dělám špatně”.

Naštěstí už z toho umím ven...

Musela jsem si na chvíli odskočit “nahoru” a podívat se na to, co ve mě způsobuje to, že mi říkají podobné věci? Proč? Na jaký nevyřešený program to ukazuje? Co potřebuju pustit? Co už mi neslouží?

Zjistila jsem, že je to můj “maminkovský komplex”. To, že jsem v sobě měla hluboce zakořeněné, že muži jsou vlastně tak trochu neschoopní a my ženy je musíme stále někam tlačit, hlídat je a posouvat, aby oni něco dokázali, udělali, zařídili… Uf. No… nic moc, že? Kde se to ve mě vzalo? Možná tušíte správně :) Maminkovský komplex pochází od maminky. Rodinný model. Táta neumí být mužem a jeho roli přebírá máma. Takže máma více používá svou mužskou energii a táta logicky přebírá tu ženskou.

Chtěla bych mít vedle sebe muže? Pak se musím soustředit na svou ženskou energii, ale ne na tu mateřskou. Pokud bych to dělala, tím pádem by se můj partner musel zákonitě měnit na mého syna. Syna už mám a naopak ten už také dospěl a já se učím vidět v něm muže. Takže tudy cesta nevede.

Jak z toho ven? Tak, že musím nechat svého partnera, aby se choval jako muž a ne jako dítě. Vidím, že dělá nějakou “chybu” a mám chuť mu to říct? Ne, nemůžu… i chyby totiž člověka posouvají a neustálé peskování našim partnerům bere jejich mužnost.

Chci mít vedle sebe muže? Musím mu v první řadě dovolit, aby mužem mohl být! Co když se pletu já a jeho “chyba” mu pomůže k tomu, aby dokázal něco velkého?

Není lepší se “odevzdat do rukou” svého partnera a dovolit mu, aby nás vedl životem stejně, jako muž vede při tanci? No, tak mi třeba šlápne párkrát na nohu a nebo splete kroky, no a co? Důležité je, že když ho neodradím a budu mu věřit, stane se z něho dříve či později mistr!

Říkáš si, že je tvůj partner dřevo a vést se nikdy nenaučí? Tak proč mu neřekneš děkuji a nenecháš ho jít tančit s jinou? Třeba jen prostě nemáte stejný rytmus… To jsem zjistila v mém manželství a odešla jsem. No a prosím, potkala jsem muže, který tančí životem ve stejném rytmu jako já. Jen se musím naučit zavřít očka, vnímat jen jeho srdce a zvuk hudby a nechat se unášet… A kroky mu radit mu jen tehdy, pokud se mě zeptá :)

Wow, to jsem se zase rozepsala :)

Tak tedy všem mužům přeji moudré ženy, které umí důvěřovat v jejich odvahu, sílu a moudrost a dovolí jim se občas mýlit a být tak trošku mimo ;)

A všem nám ženám přeji moudré muže, kteří nás umějí pevně a zároveň jemně stisknout a s láskou nás vést, jak v tanci tak životem...

www.hankapiskova.cz