Zlomový okamžik

Dostala jsem dnes zajímavou otázku a mám takový pocit, že odpověď na ni by mohlo zajímat víc lidí. Hlavně proto, že mi ji už několikrát v životě někdo položil... Ta otázka zněla takto:

„Hanka, chcem sa Vas opytať, ako ste prisli ku pozitivnemu mysleniu, brať veci s nadhľadom, mať radosť zo zivota. Moc ma ta zaujima. Bola som aj na seminari o mysleni, no moc ma to neposunulo. Čo bol pre Vas taky zlomovy bod? Dakujem za odpoveď.“

Zlomový bod... Kdy pro mě nastal? Byl vůbec nějaký? A pokud ano, byl jeden? Co mě opravdu změnilo? Co mě přimělo k tomu, abych začala žít jinak? Tuto otázku jsem si již několikrát položila, vždy hlavně proto, že se mě na to někdo zeptal... a odpověď zní... zásadní zlomový bod vlastně nebyl! Můj život se skládá z mnoha malých či větších zlomových momentů a z mnoha malých či velkých „AHA momentů“. Ale že by bylo „něco to jedno jediné“, co mě totálně od minuty změnilo, to opravdu nemůžu říct.

Bylo to vždy podobné, jako když se napouští pomyslná nádoba, která se ale po svém naplnění převrhne a vyleje svůj obsah do další nádoby. A ano, nakonec stačila jedna jediná kapka k tomu, aby se ta nádoba převrhla, ale co každá ta malinká kapička předtím? Ta byla přeci úplně stejně důležitá! A když se ta jedna menší nádoba převrhla a vylila svůj obsah do větší nádoby, nastal znovu ten samý proces. Znovu se nádoba plní a plní po malých kapičkách, až....

Život je pro mě jako proces a cesta. Mnohdy se dostanu do slepé uličky, nebo si uvědomím, že jsem došla někam, kde se mi ale vůbec nelíbí, protože jsem nějak po cestě zapomněla, kam jsem vlastně chtěla jít. A nebo jsem si ani neurčila žádný směr. A kdo ví, co je správné? Mít jasný cíl a směr a nebo se jen tak bloumat po krajině a užívat si různá překvapení, která potkáme? Já to fakt nevím...

Již mnohokrát jsem se slyšela, jak sama sobě říkám, že musím vědět kam jdu. Musím mít plán. Musím zabrat a makat, jinak ničeho nedosáhnu. A úplně stejně mnohokrát mi takový malý lásek kdesi vzadu říkal: „Nech to být, nespěchej, počkej a ono to k tobě přijde samo...“ Znáte to asi taky, že?

Zjistila jsem, že musím naslouchat oběma! Jeden bez druhého jsou totiž úplně ztraceni. Ten první nesmírně vyčerpává a nutí mě k výkonu a po nějaké době si uvědomím, že jsem jako křeček, který běhá v tom pomyslném kolečku stále dokola, ale vůbec nic nevyprodukoval. Ten druhý mě zase dostává do situací, kdy je mi krásně, ale zničeho nic pocítím strach, protože nevím jak a co dál. V obou extrémních případech se cítím ztracená. Jediné, co mi funguje. je vědět proč něco dělám a co chci docílit a potom dovolit věcem, aby se stali. Bez přílišného tlaku, ale zároveň s dostatečnou vizí do budoucnosti.

Tento postoj není jednoduchý a většina lidí se k němu dostane až po určitých životních zkušenostech, trablech, pádech a znovuzrození. V tom nejsem nijak jedinečná...

To je vlastně ten hlavní důvod, proč se umím na věci dívat pozitivně. Protože už dobře vím, že nemůžu některé situace změnit, ale vždy můžu změnit svůj pohled na ně. Hledám v každé nepříjemné situaci příležitost k růstu nebo pochopení. A mám takovou dohodu sama ze sebou. Říkám si, že v životě zažívám v základu dva pocity, ty příjemné a ty nepříjemné. Ty příjemné jsou potvrzením a ukazatelem, že jdu správným směrem a ty nepříjemné jsou příležitostí a ukazatelem ke změně...

Mnohokrát se mi stane, že jsem nešťastná a uplakaná, ale i tehdy vím, že život je krásný a že se děje něco, co mě někam posouvá. Záleží jen na mě jak dlouho a jak moc potřebuji k tomu, abych přišla na to, co mi vlastně nevyhovuje a co se děje... a potom už je to docela snadné. Nadechnout se, vydechnout a udělat první krok mimo komfortní zónu, kde to znám,ale kde mi není už dobře. My lidé se obecně bojíme změn, je to dáno způsobem naší výchovy a strachem, ve kterém jsme neustále podporováni a on v nás narůstá. Ale uvědomujeme si vůbec, že jsme svobodní? Jak moc máme možností? Uvědomujeme si, že jsme si do těch našich klecí v kterých nám není dobře, vlezli sami, zamkli jsme se a ještě jsem sami a dobrovolně zahodili klíče???

Vlastně si teď při psaní těchto řádků znovu uvědomuji, jak moc mi pomohli všechny nepříjemné situace v mém životě. Právě ony byly jako kamínky a písek, které opracovávaly diamant, který pomalu ale jistě začíná nádherně zářit. Ten diamant má v sobě každý z nás, jen ho někdo má hodně obalený a trvá to, než se ta vrchní slupka „obouchá“. Někdo září hned a někomu to trvá roky. Já jsem z těch, kterým to trvalo roky. Ale kdoví, možná o to cennější ten můj diamant je ;) Každopádně mi všechny moje pády a vzlety pomohly k velkému uvědomění.

Mám nekonečné možnosti a moje pravé Já vlastně nikde nezačíná ani nekončí! Jsem nic a zároveň úplně všechno. Zároveň jsem maličká, jako kapka v moři a zároveň jsem celým tím mořem! Jsem svobodná bytost bez tvaru a hranic, která je připravená k „naplnění“. A jaký tvar si dám a čím se naplním, to je přeci na mě!

Tímto děkuji za položenou otázku, protože mě "přinutila" k tomuto malému zamyšlení, které možná pomůže i vám. Jak to máte vy? Nastal u vás jeden zlomový moment a nebo jich také máte několik?

Krásný předvánoční čas přátelé, kdyby nebylo vás, tak já ani nevím kolikátého dnes je a přesto je mi nádherně :) Jak říká prasátko Pú. Dnes je můj nejoblíbenější den v celém životě. A jak říkám já, existují jen dva dny v roce, kdy nemůžeme cokoli změnit. Jeden se jmenuje včera a druhý zítra. Proto žijme DNES přátelé. A žijme tak, jakoby to byl náš poslední den a zároveň plánujme tak, jako bychom neměli nikdy zemřít! Krásný den všem a pokud bych si mohla něco přát od Ježíška... tak ... kéž jsou všechny bytosti šťastny...