Bláznivá ženská

Jsem bláznivá ženská, je to tak, co už teď. Už poněkolikáté v mém životě si pár lidí myslí, že jsem prostě cvok. Ty jo, tak to tak vypadá, že to bude můj úděl :)

Vždycky jsem byla paličatá, jsem beranka, a vždycky jsem se nerada vzdávala. Zároveň jsem si ale velmi málo věřila a když se moje sny blížily ke svému naplnění, zkoprnělá hrůzou (vlastně ani nevím z čeho), jsem přestala "přikládat pod kotel" a můj rozjetý vlak se zastavil.

Změna nastala v den, kdy jsem pochopila, co dělám. Ten den není zas tak dlouho. Ale není to ani zas tak krátce. Chce se mi říct bohužel, ale už vím, že vše má svůj čas a někdy trvá trochu déle, než něco dozraje a je to připraveno k "narození". Ale i když se to něco narodí, stále není vyhráno. Cesta pokračuje...

Takže jsem si před nějakou dobou uvědomila, že sama sebe brzdím, úplně stejně jako sama sebe popoháním. Že se povzbuzuju, úplně stejně, jako se srážím k zemi. A protože jsem "chytrá horákyně", někdy to dělám i prostřednictvím druhých lidí. Oboje. Je to taková hra, které hodně z nás uvěřilo. Že druzí lidé mají vliv na to, co se s námi a s našimi životy děje. Dokonce jsem tak "chytrá", že někdy zapomenu, že je to hra a uvěřím tomu! Potom se cítím špatně a nebo naopak dobře, záleží na tom, jakou hru právě hrajeme. Ó, jak se pleteme...

Proč hrajeme tyhle hry? No, to se mě ptejte :) Vždy, když se na tohle sama sebe ptám, dojdu k jednomu jedinému. bychom mohli prostřednictvím toho druhého (druhých) poznat lépe sami sebe. Dozvědět se o sobě co nejvíce. Opět bych zmínila již mnohokrát zmiňované zrcadlo. Ale o tom dnes mluvit nechci.

Ráda bych mluvila o tom, co se mi poslední dobou děje. A to je potvrzení toho, že moje intuice funguje a že se nádherně probouzím.

Jak asi víte (pokud jste četli můj blog), podařilo se mi vloni zhubnout. Protože jsem už tehdy věděla to, o čem jsem psala před chvílí, upletla jsem si na sebe bičík :) napsala jsem na fb a na blog, že zhubnu do toho a toho dat, tolik a tolik kilo. Trošku jsem to zabojkotovala (někdy se sama sobě musím smát...), ale podařilo se mi to!

Stejně tak jsem se loni rozhodla prodat svůj dům a odejít žít do Egypta. To jsem byla měkká říct nahlas, protože jsem se moc bála. Nejen odsouzení ze strany druhých lidí. Protože "Ježíši, proč zrovna Egypt? Tam jsou Muslimové, víš přece jací jsou???" A taky toho, že se pletu a že bude potupné přiznat chybu, pokud se mýlím. Utekl rok a po malé vsuvce, kdy jsem měla poct, že je to nesmysl a že zůstanu žít tady, jsem se ke svému snu vrátila. Patnáctého ledna příštího roku odlétám. Možná se pletu a možná dělám "chybu". Co však vím je, že pokud bych to neudělala, začala bych pomalu a jistě umírat. Nedávno, když jsem v Egyptě jela autem na letiště, hrála v autě písnička. Byla v arabštině a muž, který tam byl se mnou se ztišil a měl takový zvláštní  klidný, ale zároveň smutný výraz. Tak jsem se ho ptala co se stalo a on mi řekl: "Nic, jen poslouchám tu  písničku." Když jsem se ho zeptala o čem je,  řekl mi: "Zpívá se v ní o tom, že když přestaneme snít, začneme umírat..."

Přesně tohle se mi poslední dobou velmi často děje. Všude slyším, vidím nebo cítím "vzkazy", které mi potvrzují to, co cítím. Tohle byl jeden z nich. Pokud přestaneš snít, začneš umírat!

 Nechci začít umírat, pokud ještě žiju. Život je příliš krátký na to, abychom nedělali to, co cítíme jako správné. I kdyby to byla chyba. Protože jak už všichni víme z přísloví,"Chybama se člověk učí!"

Tak tedy možná dělám chybu, ale dělám to, co mi radí moje srdce... A jak jste na tom vy? Nasloucháte svému srdci, nebo jste jeho hlas schovali do malé černé skříňky a tu zamkli někde hluboko v sobě?