"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

úterý 11. listopadu 2014

Kde je štěstí?

Ráda bych se s vámi podělila o svůj pocit. Poslední dobou zkoumám co a proč nám přináší nejhezčí pocity. Kdy a proč se vlastně cítíme nejvíce šťastní? A víte na co jsem přišla? Aspoň u mě to tak je a vidím to všude kolem sebe. To důležité slovo je propojení. Vlastně jsou dvě. Propojení a pozornost. Všichni toužíme po tom samém. Být pro někoho důležití, jedineční, prožívat pocity propojení a jednoduše cítit, že jsme milováni. Že o nás někdo ví, že nejsme neviditelní. Dostávám se zpět do svého dospívání, kdy jsem začala dělat něco jinak, přestávala jsem být hodnou holčičkou. A tehdy mi moje maminka říkala: "Tys byla vždycky tak hodná, já jsem o tobě ani nevěděla. Nevím, co se to teď s tebou děje?" Uf. Dodneška je mi z toho úzko. Tehdy jsem si kladla otázku: "Jsem milovaná jen když jsem neviditelná?" Zůstalo mi z toho pocitu bohužel jedno velmi hloupé přesvědčení, které do dneška rozpouštím. Vím, že mě moje maminka milovala a miluje a určitě neměla záměr toto přesvědčení vyrobit, ale bohužel já jsem si to takto vyložila. A tak jsem vlastně od své maminky dostala díky těmto slovům jeden obrovský dar. Naučit se milovat sama sebe a odpouštět druhým. Uvědomit si, že většina toho co děláme a říkáme, se děje s tím nejlepším úmyslem. Že nikdo nechce ubližovat a zraňovat a každý touží po lásce. Ať už ji dávat nebo dostávat.

Z každého hloupého přesvědčení, které jsme si kdysi vyrobili, vede cesta ven! A to tak, že si uvědomíme, že už jsme dospělí a že to můžeme změnit. Ne, je to jinak, jsem milovaná taková, jaká jsem! A s tímto pocitem se rozpouští vše ostatní. Co dokážeme s pocitem, že jsme jedineční, důležití a milovaní? Dokážeme se otevřít a nemít strach. Dokážeme si uvědomovat, že naše pocity jsou opravdu naše a my jsme ti, co je mohou ovládat nebo je měnit. Že nemusíme být závislí na tom, co nám řekne naše okolí. To už vím dávno i když pro mě není lehké se od toho oprostit. Hodně věcí se mě dotýká, jsem takový naivní snílek a hodně zkoumám, co a proč mi kdo říká. Jeden čas jsem měla pocit, že je to moje prokletí a že se toho musím zbavit. Nebrat si věci osobně. Moc mi to nejde... ale přišla jsem na jednu věc. Že když ty slova, pocity a emoce nechám sebou jen projít a věnuji jim lásku, že je to najednou lepší. Přesto, že občas prožívám bolest, jsem za svoje emoce moc ráda. Dokážu totiž kromě bolesti cítit i mnohem víc lásky. Jsou to dvě strany jedné mince...

A kde je tedy štěstí? Sídlí v nás. Je v našem srdci. Každý den dělám vše proto, abych ho probudila. Hýčkám si ho. Pěstuju ten krásný pocit, že jsem milovaná ať se děje, co se děje. Mívám sklony ke smutku, ano, ale přesto vím, že když se cítím osamělá, je to jen proto, že jsem se sama odpojila. Stačí nejdříve otevřít oči. Usmát se. Pak třeba na někoho pomyslet, zavolat někomu blízkému, popřípadě někoho obejmout. A hned cítím příval lásky. V tom je ten paradox. Ano, naše štěstí leží v nás samotných, ale cítíme ho nejvíce prostřednictvím druhého člověka. Když se smějeme. Když se objímáme. Když se milujeme. Dokonce i když se s někým přeme, je to hra s energií. Stejně tak, jak si umíme energii dát, umíme si ji i brát. Potřebujeme propojení. A pokud nejsme schopni tvořit láskyplné propojení, tvoříme aspoň takové, které nám oběma bere. Je to výkřik do tmy... všímej si mě prosím! Doufáme, že potom se budeme cítit lépe. Bohužel ne... 


A tak si říkám, co můžu udělat proto, abych se já a lidé okolo mě cítili lépe? Vychází mi pouze jediné, milovat se a milovat je. A zároveň jim dát svobodu v rozhodnutí, jestli chtějí být v mé blízkosti a sama se rozhodovat o tom, čí blízkost je pro mě přínosná.

Ještě jsem si včera uvědomila jednu věc. Na světě se děje spousta špatného, ale bude to lepší, když o tom budu mluvit? Ne. Samozřejmě že to nebude lepší, ani když to budu přehlížet. Z mého pohledu jedné, co můžu dělat je, že prostě budu věnovat energii a pozornost věcem, které mohou něco zlepšit. Posílit v lidech pocit štěstí a lásky. Aspoň na chvíli se zastavit, nadechnout se a cítit to. A tyto chvíle postupně prodlužovat do té doby, dokud to nebudeme cítit téměř pořád. Že jsme jedineční, důležití, milovaní a propojení. Sami pro sebe, pro druhé i pro svět! Každý z nás má na zemi své místo a přesto, že nás může zastoupit někdo jiný, bude svět bez každého jednoho z nás trošku jiný. Jsme prostě nenahraditelní! Zkuste si na chvíli zavřít oči a ucítit to. Jsi jedinečný, nenahraditelný, milovaný člověk a jsi součástí jedné velké rodiny. Existuje jen jeden svět. Ten náš! Každý z nás je jeho součástí a každý z nás ovlivňuje to, co se v něm děje. Každou svou myšlenkou, slovem i každým činem... 


Co tedy budete dělat dnes? Krásný den plný lásky

1 komentář:

  1. Hani KRÁSNÉ. Připomíná mně to můj "příběh". Je zajímavé, že se známe tak krátce (23.8.2014), viděli jsme se jen jedinkrát a přesto mám pocit, že tě znám 1000 let :-). Co řekněš či napíšeš je mně hodně známé. Děkuji. Od srpna nechávám všemu volný průběh a jen to "dění" prostě pozoruji. Zajímavé je, že jsem v pohodě i přesto, že nevím, jak to dopadne. Dopadne to vždy tak, jak má. A hlavně nemám už ty návaly zlosti, když něco není zrovna tak, jak jsem si myslel. Alespoň si oddálím infarkt :-).

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář. Měj krásné dny. Hanka