"A story of a glamour woman"

"A story of a glamour woman" aneb každodenní příběhy jedné ženy - http://www.hankapiskova.cz/

středa 11. září 2013

Den 108

Ráno jsem se probudila s bolestí v krku. Mám zhnisané mandle a vypadá to na angínu. Co se děje? Když jsem byla vdaná, měla jsem střídavě každý rok neustále dokola angíny a záněty dělohy. Vím, že angína souvisí s nevyřčenými myšlenkami, emocemi a pocity. Celý den nad tím přemýšlím. Co mi moje tělo chce říct? Je to tak hluboko uložený program, že se k němu dostávám velmi těžko...

Valerij Sinelnikov ve své knize Dohoda s nemocí o angině (a onemocnění krku) říká:
  “Krk symbolizuje schopnost ubránit se, projevit se, vyjádřit své myšlenky a pocity. Stav krku odráží náš vzájemný vztah s lidmi. Pokud máte skvělé vztahy s blízkými, bude váš krk vždy zdravý.
  Krk je tou částí organismu, v které se shromažďuje naše tvůrčí energie. Prochází jím kanál expresivity a tvořivosti. S touto oblastí je spojeno sebevyjádření člověka.
  Kromě toho, krkem začíná takový proces jako přijímání a zažívání. Nejen stravy, ale také věcí, ideí a lidí. Proto, když v našem životě něco nepřijímáme, ihned se to odrazí na našem krku.
  Pokud v sobě zadržujete vyjádřený “hrubých slov”, polykáte a potlačujete v sobě hněv nebo jiné emoce nebo se bojíte vyjádřit nahlas to, co si myslíte, váš krk ihned reaguje zánětem. Nemoc je v takovém případě svéráznou překážkou k tomu, abyste vyslovili něco zakázaného a nepříjemného.
  Lidé s nemocným krkem se nemohou projevit, vyjádřit svůj názor, ubránit se a požádat o to, co si přejí. Sami si uvnitř vytvářejí překážky a pak se tím trápí.”

Hněv necítím. Ale cítím strach. Čím víc mi můj nový partner říká jak skvělá jsem žena, tím víc se bojím. Čeho? Že až přijde na to, že nejsem dost dobrá, opustí mě… Celkem mazec. Před chvílí mi to došlo. Je to můj starý, hluboce zakořeněný strach a program. Co s tím? Starý program mi našeptává… uteč, dřív než bude pozdě. Bude tě to bolet. Raději uteč dřív, než tě on opustí.

Bojím se přijmout lásku? Bojím se přijmout svou dokonalost? Bojím se snad přijmout sama sebe? Bojím se pustit do svého života muže, který si myslí, že jsem dokonalá bytost? Nebo se bojím přijmout ta krásná slova jako pravdivá? Bojím se snad přijmout dokonalost života? Ztratit kontrolu? Dovolit věcem, aby se prostě jen děly? Proč? Protože jsem kdysi dávno přijala “pravdu” že za krásnými a lichotivými slovy se ukrývá bolest, která vzápětí přijde. Protože jsem kdysi byla zraněná. Protože jsem kdysi byla opuštěná. Protože jsem kdysi byla zneužitá. Protože jsem kdysi byla obviněná. Protože jsem přestala věřit, že jsem krásná a dokonalá bytost…

Věřte mi, že pro mě není lehké toto napsat a právě teď, asi poprvé, u svého psaní pláču a přemýšlím, zda mám svůj příspěvek zveřejnit. Neměla bych si toto přeci jen držet hluboko v sobě schované? Není to už moc? Odsoudí mě někdo? Nebudou mi opět věřit? Řeknou mi, že si vymýšlím? Možná…

Ale možná někomu pomůžu. Možná některé z vás, která se cítí podobně. Která přestala věřit svým pocitům a nechala se přesvědčit o tom, že to, co cítí není správné. Že ona je vinná. Že není dost dobrá. Že ona může za to, že se děje něco špatného. Možná se některá z vás ukryla jako malá do své ulity a bojí se z ní vylést. Možná si některá z vás kolem sebe vytvořila tak silný ochranný štít (nebo snad kila navíc?), že se k ní nikdo nemůže dostat…

Rozpustila jsem svůj ochranný štít (ano, i moje kila navíc mě ve skutečnosti chránila) a vlastně stojím tváří v tvář světu jako skoro nahá... Četli jste někdy knihu Zbavte se svých kil bolesti? Pokud máte problém s kily navíc a nejste schopné zhubnout (nebo spíš se bojíte zhubnout a možná to samy sobě ani nechcete přiznat), pak vám ji opravdu doporučuji. Hodně se mě dotkla a otevřela moje stará zranění. Hodně jsem plakala a potřebovala jsem poměrně dost času k tomu, abych se rozhodla udělat ten poslední krok na cestě zpět sama k sobě. Zhubnout. Předtím tomu ale předcházely roky práce na sobě a čištění nánosů bolestí a strachů...

Zhubla jsem. Změnila jsem se. Můj svět se změnil. Vyšla jsem ven ze své ulity.

Teď se do toho mého světa někdo dostal a já ztrácím kontrolu a naopak získávám naprostou paniku. Paniku a zároveň netečnost. Něco ve smyslu… je mi to jedno, stejně to dřív nebo později špatně dopadne. Prosím, prosím, prosím… pokud se do tohoto stavu dostanete, ZASTAVTE TO! Jsem to já (VY), kdo rozhoduje o tom, jestli se cítím dobře. Jsem to já, kdo rozhoduje o tom, zda se bojím. Jsem to já, kdo rozhoduje o tom, čím se nechám řídit. Už ne. Starý program už vážně poslouchat nechci. Už ne. Nedovolím strachu, aby mě ovládal. Nedovolím strachu, aby mě paralizoval. Nedovolím strachu, aby mi nedovolil žít!

VŠECHNO JE V POŘÁDKU. JSEM KRÁSNÁ A DOKONALÁ BYTOST, KTERÁ SI ZASLOUŽÍ LÁSKU, ÚCTU A RESPEKT. Dovoluji si ztratit kontrolu a dovoluji, aby se mi stlalo to nejlepší, co je možné. Dovoluji si věřit v dokonalost života. Dovoluji si věřit v dokonalost vesmíru. Dovoluji si věřit v dokonalost mého muže. A dovoluji si věřit v dokonalost sebe sama…

Nedovolme sami sobě ze strachu z bolesti a odmítnutí, zničit to krásné, co se v našem životě rodí. A naopak dovolme si žít bez kontroly a manipulace. S vírou, že dostáváme od života vždy to nejlepší…

www.hankapiskova.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za tvůj komentář. Měj krásné dny. Hanka