Den 117

Téměř každá zákaznice, která přijde ke mě do salonu mi řekne jak moc jsem zhubla. Ještě, že je mám…

Dnes bych ráda mluvila o naší hlavince. Respektive o té části, co je uvnitř ní. Mozek… Je až neuvěřitelné, co s námi náš mozek hraje za hry. Dost dokážu pochopit myšlenkové pochody anorektiček. Přesto, že vím, že jsem zhubla. Přesto, že o tom denně píšu blog. Přesto, že vidím číslo na váze. Přesto, že je mi všechno oblečení velké. Přesto, že mi to pořád někdo říká. Dokonce i přesto, že vidím své fotky před a po… Jakmile se nevidím nebo nejsem přímo konfrontovaná s těmito fakty, mám stále pocit, že jsem baculatá! Pokud mám na sobě padnoucí oblečení (které mi samozřejmě nepadá jako například staré kalhoty, které ještě nosím do práce…), mám stejný pocit jako předtím. Jako bych byla stále tlustá. Je to až neuvěřitelné…

Proč o tom mluvím? Protože bych ráda varovala všechny dámy, které jdou stejnou cestou jako já. Prosím, nevěřte vlastnímu mozku. Je to blbost! Naštěstí vím, že je to jen taková hra a naštěstí vím, jak si s tím poradit. Ale musím říct, že i mě to občas na chvíli semele. Hlavně v době, kdy mám před menstruací (v této době jsme k sobě velmi kritické). Už vím, že takovým myšlenkám nemůžu věnovat žádnou pozornost a když přijdou, dříve či později si je uvědomím na vědomé úrovni a pak už je to dobré. Ale někdy mě ještě na chvíli vykolejí a mě zachvátí jakási panika a začnu blbnout :)

Stává se vám to? Že najednou začnete blbnout a tvořit katastrofické scénáře? Nemusí to být jen ohledně postavy. Může se to týkat vlastně čehokoli. Jak z toho ven? Chce to trénink. Jako vše ostatní. Když vás to přepadne a vy si to uvědomíte, máte z poloviny vyhráno. Protože největší past spočívá v tom, že těmto svým myšlenkám věříme!

Ok, začnete si dělat starosti. Kvůli čemukoli. První, co musíte udělat, je se zastavit! Ať už jste v jakémkoli presu, okamžitě nechte všeho, co děláte. A začnete dýchat zhluboka. Nádech, výdech. A ptejte se sami sebe. Co mě trápí právě teď? Ne to, co se může stát. Ne to, co se stalo. Ale co mě trápí právě teď? Mohu dýchat? Ano? V tom případě se vše dá řešit ;) Přestaňte tvořit další a další myšlenky a začněte si se svými myšlenkami povídat. Zkuste něco jako: “ok, ukaž mi, co tu pro mě máš.” A pak se svým myšlenkám vysmějte. Řekněte jim: “No, pěkný, zajímavý, co mám v hlavě za programy. Zajímavý, kam mě chcete nacpat. Děkuji, ale tentokrát ne!” Potom zkuste opravdu jen pozorovat, co váš mozek produkuje, jako by jste naslouchali kamarádovi. Je hodně zajímavé dát si rande se svými myšlenkami. Můžete se o sobě hodně dozvědět… po nějaké chvíli, když se nebudete aktivně svými myšlenkami zaobírat a rozvíjet je, začnou slábnout. Můžete si představovat jakoby se rozpouštěly jako mraky na obloze a vy je jen pozorujete…

Ano, není to lehké - hlavně v počátku, ale po nějaké době se naučíte tento proces zvládat lépe a lépe.

A pokud potřebujete něco vyřešit. Pojmenujte všechna fakta. Posbírejte všechny informace - zkuste si představit, že shromažďujete informace například jako asistentka pro svého šéfa. Potom vyberte tu nejhorší možnou variantu, co se může stát a přijměte ji jako možnou. Už v této chvíli se vám poměrně uleví. Následně se zeptejte sami sebe: “Přežiju to?” To je druhý okamžik, kdy se vám podruhé hodně uleví, protože zjistíte, že to jistě přežijete :) no a pak už jen hledejte způsob jak tento nejhorší scénář dokážete co nejvíce vylepšit! Udělejte to nejlepší, co je ve vašich silách a nechte to být! Ano, slyšíte dobře, nechte to být. Co můžete udělat víc, než to nejlepší, co jste schopni udělat? Samozřejmě nic :) a proto se tím dál již nezabývejte a věřte, že to dopadne nejlépe, jak je to možné. Přijměte to nejhorší, ale věřte v to nejlepší!

Dám vám malý příklad. Dělala jsem si například starosti s tím, že jsem sama. Mimochodem, dělala jsem si totiž starosti opravdu s mnoha, mnoha, mnoha dalšími věcmi… ale dejme tento příklad. Ok, jaká je nejhorší možnost? Že budu celý život sama a neprožiju lásku. Přežiju to? Jasně, že ano. Je to sice smutné, ale rozhodně to přežiju. Když jsem tuto možnost přijala, hodně a dlouho jsem plakala. Ale ulevilo se mi. Nejhorší byl ten boj... marný a zbytečný boj. Ok. Co můžu udělat? Jak to můžu vylepšit? No, přeci tím, že můžu využívat těch lepších stránek, které přináší single život. Například, že mám čas sama na sebe. Že můžu mít například několik sexuálních vztahů. Že se můžu rozhodovat jen sama za sebe. Atd. atd. atd.

Ok, využiju ten čas pro sebe a začnu žít plnohodnotný život. Nebudu očekávat, že mi štěstí přinese partner. Naučím se přinášet si lásku, štěstí a vše, co obvykle očekáváme od partnera, sama. Můžu udělat něco víc? Ano, třeba dát vesmíru, že jsem připravená a zaregistrovat se na seznamku. Taky mít oči otevřené a nebránit se možnosti seznámit se jakýmkoli i na první pohled divným způsobem.

Můžu udělat ještě něco víc? Ano, můžu věřit, že to, že jsem sama má nějaký jiný smysl. A že tomu jen možná právě teď nemusím rozumět a přesto to můžu respektovat. Ještě něco? Už mě nic nenapadá. Ok, udělala jsem to nejlepší, co jsem uměla a teď? Děj se vůle Boží :)

A co se stalo? Sice to chvíli trvalo, ale partner přišel! A teď už vím, proč jsme se nemohli potkat dřív…

Říkám to tu poměrně často, ale řeknu to znovu… nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávejte svých snů. Ať už je tím snem cokoli! Zhubnout, najít si partnera, vybudovat největší firmu na světě, odejít z nefunkčního vztahu, změnit sebe sama, mít dítě... cokoli!

Držím vám palce na vaší cestě životem moji drazí ♥

www.hankapiskova.cz