Jsem jako jeden velký a hluboký oceán, který se čas od času zmítá ve velké bouři. Na chvíli se bouře vždy uklidní a voda přestane být nekontrolovatelná a divoká, ale po většinu času je zcela nekontrolovatelná a zdivočelá. Na svém povrchu...
Co to znamená? Že ať se na povrchu odehrává cokoli, v mojí hloubce je stále klid. Více či méně mě ovlivňuje to, co se děje venku. Fouká vítr, náhle se naopak utiší, slunce chvíli svítí, chvíli je skoro tma, střídá se den i noc, déšť i slunečno… Na povrchu se odehrávají různé stavy, ale v hloubce je stále klid.
Jediné, na co si musím dávat pozor je, abych se neztrácela zmítaná vnějšími vlivy na povrchu. Lépe řečeno, abych nezapomněla na svůj klid v hloubce a na to, že když si nejsem jistá, že stále zvládám pobyt na povrchu, můžu kdykoli jít načerpat sílu zpět do hloubky. Ale na druhou stranu je nutné se neztratit ani ve své hloubce a nebát se se trošku namočit, nechat si rozcuchat vlásky a dovolit si na nějakou dobu nemít věci pod kontrolou…
Život je zajímavý. Mám pocit, že je to o tom vybalancovat spojení se světem a zároveň spojení sama ze sebou. Být v souladu s druhými lidmi a ve stejném souladu sama ze sebou. Nebýt závislá, ale zároveň být otevřená a odevzdaná. Toto zvláště platí ve vztahu k mužům a k životu… mám pocit, jako by to byly dvě strany jedné mince. Ženská a mužská energie. V nás. V mužích i ženách. A zároveň mezi muži a ženami. A stejně tak vztah člověk k životu a život k člověku. Není život bez lidí a není člověk bez života. A stejně tak není žena bez mužské energie a muž bez ženské…
Co tím chci říct? Že se teď ocitám jakoby na lodi, na které jsem se vydala za poznáním. Není to loď, která by byla ještě úplně velká a pevná. Ale na druhou stranu už se nepotopí při první nárazové vlně. Důležité ale pro mě je, že jsem se na tu cestu vydala. Že nesedím stále na břehu a nepozoruji lodě a neříkám si jen: “Jaké by to asi bylo?”
Znáte ten pocit? Že jste jako jediní na břehu a díváte se jak lidem na lodích vlají vlasy ve větru, jak se usmívají a užívají si ten svůj vítr ve vlasech? A vy stále čekáte, až přijede dokonalá loď a vaše nohy přirůstají stále více k zemi a zabraňují vám se vydat na cestu. Něco vám prozradím. Ta dokonalá loď nepřijede nikdy! Vždycky bude mít nějakou chybu! Dokonalost se ukrývá právě v tom, že je ta loď nedokonalá…
Jsem to my, díky komu se stává dokonalou. To, jakou jí věnujeme péči, jak se o ní staráme, jak ji postupně vylepšujeme, jak s ní nakládáme…
Tou lodí je náš život. Nastoupila jsem do něj a po cestě řeším první zádrhely. Ne, není důležité mít cestu bez naklonění se a nebo bez toho, aby jsme si nenabrali vodu. Důležité je si umět vyhrnout rukávy a tu vodu vylít! A taky umění říct, teď jsem se trošku ztratila a potřebuji pomoc a nebo zjistit, kde se vlastně nacházím, abych mohla plout jinam.
V této situaci jsem už byla několikrát a ještě v ní jistě zase budu. Co je pro mě důležité, že už neutíkám dolů, do bezpečné hlubiny a tam se dlouhodobě neschovávám. Že tam můžu zajít načerpat svou sílu a klid, ale vrátím se nahoru a postavím se problému čelem. Ať už to byla moje nadváha a nebo teď uvědomění si, že utíkám od dokončení svého projektu. Proč od toho utíkám? Musela jsem si přiznat, že je to proto, že se bojím odmítnutí a ve skrytu duše toužím po tom, být pro všechny přijatelná. Jak pošetilé…
Co zbývá? To, co jsem musela udělat, když jsem se rozhodla zhubnout. “Jít s kůží na trh” a dovolit si být zranitelná… jak těžké… ale vím, že jsem připravená a zvládnu to! Jít do akce i s tím, že jsem plná strachu a nedůvěry. A právě tím svůj strach můžu překonat!
Včera jsem měla hovor s mou milovanou kamarádkou a ona mi zas velmi pomohla. Zná mě. Zná moje strachy, moje výmluvy, moje vlastní pasti…když začnu kličkovat a ve svých pastech se ztrácet, podívá se na mě a řekne jen… můžeš mi říct o co ti jde? :) Miluju ji… No, tak jsem našla “vo co mi de” a vím, že je čas se pustit do práce! Je čas na novou výzvu…
www.hankapiskova
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář. Měj krásné dny. Hanka