Den 100

Nedávno mi řekla kamarádka, že má pocit, že poslední dobou je nějaký hyperaktivní čas. Souhlasím s ní. Dokonce jsem nedávno slyšela přednášku mého milovaného Jaroslava Duška, ve které mluvil o Májském kalendáři a vysvětloval jejich pojetí času. A ano, právě teď se nacházíme v období, kdy je se prolíná několik “časových vln” a opravdu vnímáme běh času mnohem rychleji než před nějakou dobou. Prostě jsme se ocitli v jiném časovém pásmu. No a teď máme dvě možnosti. Buď z toho budeme vykulení a budeme diskutovat o tom, že je to jinak než před lety. Budeme vymýšlet teorie o tom, proč to tak je. Budeme zkoumat, jak je to možné a zkoušet to pojmenovat. A podobné kraviny. A nebo jednoduše nastoupíme na tu vlnu a necháme se nést proudem!

Je to stejné, jako by jsme stáli za oknem a dívali se jak venku prší. Diskutovali bychom o tom, jak je to možné, když nikde nebylo vidět mrak, zkoumali by jsme odkud prší, když vlastně svítí i slunce. Pojmenovávali bychom déšť a zkoušeli by jsme ho přesně zařadit do škály dešťů. Místo toho, aby jsme vyběhli ven, skákali v kalužích a s otevřenou pusou se dívali na krásu duhy…

A přesně toto se teď děje mě. Můj život se během jednoho týdne totálně a bez varování změnil. Začalo pršet. Země byla vyprahlá a toužila po dešti. A životadárný déšť přišel. Co myslíte, nebylo by lepší stát za oknem a debatovat o tom, zda má správnou intenzitu, zda bude pršet dlouho či krátce a zda je vůbec vlastně správný čas na déšť? Vybrala jsem si druhou možnost. Rozběhla jsem se ven a užívám si kapky nádhernýho deště na mé tváři, cákám se v kalužích a do toho se opájím nádherou duhy!

Jsem cvok? Jo, jsem :) No a co, je nádherný být bláznivá! Je nádherný se vykašlat na zavedený tradice a prostě jen plout s proudem a užívat si to. Věřit svým snům a věřit své intuici. Mít koule na to neposlouchat  ego a naslouchat vnitřnímu vítězi a možná i tomu blázínkovi, který kdesi v hloubce tiše šeptá: “Ano, jsi skvělá/ý a zasloužíš si to nejlepší… jdi za svým snem a věř si!”

A takový blázni bláznivý jsou na tomto světě v tuto chvíli minimálně dva :) Já a můj nový partner. Po prvním setkání jsme si řekli, ano, chci s tebou tvořit pár a naplňovat svoje sny. A rozhodli jsme se, že spolu hned začneme žít. Jak říkal legendární policajt z Pelíšků… není čas, ztrácet čas :) Takže můj drahý se ke mě v brzké době nastěhuje. Úlet, že? :) Nejlepší na tom je, že oba dva máme koule na to, aby jsme prostě jen udělali to, co oba vnímáme jako správný. Musím přiznat, že moje ego se snaží vykřikovat nějaký povely typu, počkééééééééj, vymyká se nám to z rukou, ztrácíme kontrolu, musíme honem něco udělat a bla bla bla :) ale po vkročení do ohně už umím tyto zoufalé výkřiky nechat jen odeznít jako ozvěnu… slábnou, slábnou až postupně zmizí.

Opět platí to známé pravidlo… to, čemu věnujeme pozornost, to roste. Věnujeme pozornost strachu? Poroste strach. Věnujeme pozornost důvěře? Poroste důvěra. Mám důvěru v sebe a svou intuici. A moje intuice mi říká, běž. Po zkušenosti ze 17-ti letého manželství vím, že člověka “nepoznáme” vlastně nikdy. A naopak to, jestli s daným člověkem dokážeme žít, tvořit a souznít víme během prvního setkání - pohledu do očí, prvního rozhovoru a prvního milování. Prostě to tam buď je a nebo není. Tečka. Nic víc není potřeba řešit. Pak už je to jen hra dvou duší, myslí a těl.

Opět záleží na tom, jakému vlivu dovolíme šéfovat. Je to naše mysl - Ego? No pozdravpánbu :) Je to naše tělo? No, to je sice zajímavý, ale ne příliš stabilní... Jen když člověk dovolí své duši, aby ho vedla a naslouchá svému srdci, není to boj, ale spolutvorba a spolupráce… Ani tělo ani ego nejsou dobrými pány. Mám to tak, že je dobré používat mysl, tělo a duši ve vzájemné souhře. Je to podpůrný systém. Jako trojnožka. Židle na jedné noze taky nebude stát… Říká tělo, mysl i duše, že je mi s tímto mužem dobře? Pak není co řešit a čas není to, co by mělo rozhodovat o tom, zda se k sobě hodíme či ne. Zda spolu můžeme či nemůžeme začít tvořit oficiální pár. Je to stejná blbost a předsudek jako to, že muž má být starší než žena… už dávno víme, že věk je jen číslo v občance a nerozhoduje o kvalitě člověka ani vztahu.

Držte si čepice, jedeme z kopce :) Lovestrory začíná! A je to fáááááááááááákt nádherný! Možná si namlátím až poletím po papulce dolů, ale aspoň budu moct říct, byla to kurva jízda! Život je příliš krátkej na to, abych seděla v koutě a vystrašená se bála pohnout z místa. Máte koule na to vykročit ze své ulity a žít bláznivě a na plný plyn? Překračovat své zóny komfortu? Dělat to, co by se nemělo a nedělat to, co by se mělo? A nebo sedíte na zadku, žijete jen ve fantazii a čekáte na to až se něco stane a situace se nějak vyvine sama? Jo, ono se to nějak vyvine, ale bude se vám to potom líbit? Jste pány svého života a nebo vás život vláčí za sebou a vy se jen snažíte to nějak uhrát, aby to nebyl úplnej průser?

Tak co, uděláte dnes něco jinak? A nebo si to jen přečtete a vrátíte se zpět do své bezpečné ulity? Come on! Pojďme tvořit svět podle našich představ! Je čas se probudit a začít žít!

www.hankapiskova.cz