Den 74

Dobré ráno či den či večer všem. Dělám takový experiment a nějak u toho nestíhám psát... omlouvám se :)

Tak co se týká stravovacích návyků a life style, myslím, že můžu říct že po 70 dnech je to doma... říká se, že na vytvoření nového návyku nám stačí 21 - 90 dnů. Já bych to viděla tak na 2-3 menstruační cykly - než si nějaký nový návyk “dostaneme do těla”. A za kritické považuju opravdu první dva... přikláním se k tomu, začít měnit svůj návyk v den, kdy nám skončí menstruace a podle mého pozorování v době, kdy se trvale věnujeme jednomu tématu po celou dobu, máme v době, kdy jsme začaly třetí (možná čtvrtý) menstruační cyklus bod zlomu za sebou! Pokud to není silný návyk, možná stačí kratší doba, ale jsem pro nechat věci pomalu dozrávat. Všechno má svůj čas...

Začnu standartně... krásná ranní váha:

Strava už se vlastně ustálila a tím, že teď prozkoumávám jinou oblast sama sebe, už to tolik neřeším a jím vlastně hodně věcí dokola. Možná si teď o víkendu zas trošku s něčím pohraju, pokud budu mít chuť, ale dostala jsem se do fáze, kdy mě jíst spíš otravuje :) a to je co říct!

Milovala jsem jídlo a jsem fakt labužník. Ale vypadá to, že jsem svou “posedlost”, vášeň a touhu zaměřila jiným směrem... což mi teď dává taky poměrně dost dobrou “sadu” - poznávám sama sebe ještě z jiné stránky a musím říct, že je to opravdu velmi zajímavé téma. Je tam hodně neprozkoumaných míst, která čekají na objevení...Abyste věděli o čem mluvím, řeknu to “česky”.  Pořídila jsem si milence :)

Přemýšlela jsem o tom, zda to mám nebo nemám hodit takto ven a rozhodla jsem se, že opravdu zůstanu otevřená... věřím, že to, že vás pustím tak trošku do své třinácté komnaty ještě neznamená, že vám z ní ukážu všechno... Mám v sobě tolik temných i světlých míst, že stále zůstanu záhadou, dokonce i sama pro sebe :) A navíc věřím, že svou otevřeností můžu pomoci i vám... protože... všichni jsme nějak propojeni. Já jsem sice já a ty jsi ty. Ale zároveň... Já jsem ty a ty jsi já...

Jak jsem sama řekla, vztahy jsou tu od toho, abychom mohli lépe poznat sami sebe. A pokud si k sobě nechceme pustit nikoho blíž, vlastně se sami sebe bojíme. Miluju tuto myšlenku: “Hledání sama sebe je velikou životní lekcí. Avšak mnohem větší výzvou je přijetí toho, co tam najdeme!”

Snídaně: ovesná kaše + rozinky + třtinový cukr

Oběd: pečená cuketa + mrkev + celer - na tomhle si fakt ujíždím + trošku nivy

Svačina: meloun

Večeře: 2x knackebrot s lučinou, zelenina

Tak tedy milenec. Co to slovo vlastně znamená? Co se za takovým vztahem skrývá? Je to muž, kterého si k sobě pustím intimně, ale zároveň se stále ještě bojím, aby se ke mě nedostal moc blízko. Tudíž je to muž o kterém si myslím, že nemůže být mým partnerem. To znamená, že jsem našla odvahu pustit se do temna svého nitra, ale stále ještě nejsem připravená pustit si k sobě muže, který by si mě dokázal podmanit. Kterému bych se dokázala odevzdat. A je to tu. Poznání se objevilo. Bojím se intimity. Přesto, že po ní tolik toužím. Ale protože o tomto svém strachu už vím a pojmenovala jsem si ho už před nějakou dobou, rozhodla jsem se s tím něco udělat. A co? No to, že do toho strachu vstoupím a postavím se mu, odevzdám se mu, nechám ho, aby mě celou pohltil. A přitom budu jen pouhým pozorovatelem.

Je nádherný, jak vesmír funguje. Před nějakou dobou jsem si toto uvědomila a zjistila jsem, že po mužích, kteří mi pomohli otevřít moje srdce, asi budu potřebovat muže, který mi pomůže otevřít i moje “tělo”. Ráda zkoumám tantru a věci kolem sexuality a intimity právě proto, že jsem s tím měla obrovský problém. Bála jsem se otevřít svou sexualitu, svou intimitu... bála jsem se toho, co tam najdu.

Představte si, že chodíte kolem dveří ve svém domě a za těmi dveřmi se děje něco, čeho vy se šíleně bojíte! Jsou tam slyšet divný zvuky. Sténání, kvílení... Jde odtud obrovská energie, která se dere ven klíčovou dírkou a proniká pod prahem... Bojíte se, že když ty dveře otevřete, zcela vás ten démon pohltí, podmaní si vás a ovládne vás. Nevíte co tam je, zato však víte, že je to něco monumentálního! Stojíte u těch dveří a chcete je otevřít. Saháte za kliku a cítíte ten příval energie. Je to něco obrovského! Nádherného! Mocného...

Ale, co když to nezvládnete a ta síla vás zahubí? Co když je tam něco, co nedokážete zvládnout? Co když se z vás stane díky té síle mocná čarodějka? Co potom s tou mocí a silou budete dělat? Strach! Panika! Ani na to nemysli! Zavři ty dveře! Umřeš! To nemůžeš. Nemáš na to. Nejsi dost dobrá... a je to tu zas... zabouchnete ty dveře... A jdete se svěšenou hlavou zabít to, co se ve vás před chvílí začalo probouzet. Dáte si čokoládu. Nacpete se k prasknutí. Jdete pracovat. Nebo naopak koukat na televizi... hlavně čímkoli otupit svou pozornost, touhu a vášeň, aby se to nevymklo z kontroly...

Tak asi takhle to probíhá, když ztratíte odvahu žít! Když se do popředí dostane Ego, které nám diktuje jednat na základě strachu. Které nás nutí zůstat v takzvané komfortní zóně. V zóně pohodlí, kde všechno známe a nic nás nemůže překvapit...

www.hankapiskova.cz