Znáte ty dny, kdy máte pocit, že jste mimo čas a prostor? Kdy moc nechápete, co se kolem vás děje? Kdy vnitřní čas je jiný než ten skutečný? Kdy se ocitáte ve svém vnitřním světě a ztrácíte pojem o čase?
A co pocit, že absolutně nestíháte pobírat to, co se děje venku tak, abyste to mohli vnitřně zpracovat? Pocit, že do vašeho života vlítl hurikán a všechno, co bylo na svém místě lítá ve vzduchu? Popíšu vám, jak to vnímám. Představte si scénu z filmu, kdy hlavní hrdinka stojí uprostřed místnosti ve které třeba vybuchla nějaká bomba. Je to zpomalený záběr. Záběr, ve kterém se kolem ní vznášejí věci jakoby byly ve stavu beztíže. A ona je mimo tuto realitu a dívá se na to. Je zároveň uvnitř té situace, ale v úplně jiné časové dimenzi. Tak přesně takový pocit mám teď já…
A uvnitř mě samotné je obrovský klid. Můžete si to představit jako moře, na jehož povrchu jsou desetimetrové vlny a na nich se zmítají lodě. Divočina. A uvnitř toho moře, tam v hloubce, je naprostý klid a ticho. To, co se děje na povrchu je úplně jedno. Nezáleží na tom. Je to jen přechodný stav. Trošku divočinky. A co jako? :) To pomine… co ale zůstává je moudrost, hloubka a průzračnost moře v jeho hlubině. Zázrak přírody.
My všichni v sobě máme toto moře. A všichni máme taky jeho hladinu. Tu, která je někdy klidná a někdy řádí jak černá ruka (jak říkala moje maminka). Nezabývejme se tolik hladinou. Soustřeďme se víc na svou hloubku. Zůstávejme ve spojení s ní i když se jdeme podívat, co se nahoře děje…
Naopak. Vydávejme se na průzkum stále hlouběji. Jsou tam naše ukryté poklady. Je tam mnoho, co můžeme objevit a z čeho můžeme čerpat. Povrch se mění velmi rychle. Příliv a odliv. Vlny, které ovlivní vnější vlivy - vítr, čas, déšť, tlak… to vše ale ovlivní jen povrch, na hloubku to nemá žádný vliv. Znáte svoji hloubku? Víte, co se tam skrývá? Nutí vás život abyste se potopili a vy stále z posledních sil zápolíte nad hladinou a zuby nehty se bráníte se zhluboka nadechnout a potopit se? Udělejte to! Vykašlete se na ten boj. Nadechněte se a šup dolů… je tam mnoho ukrytých pokladů! Vy jste tou sbírkou pokladů!
Po letech zápasů a bojů jsem dorazila na místo, kde už nemusím nikomu (a hlavně sobě) nic dokazovat. Kdy prostě jen jsem přítomná. Někdy moudrá, někdy pitomá, někdy smutná a jindy veselá. A stále jsem to Já… jsem šťastná. Jsem. Dýchám. Žiju…
Jsem unavená a zároveň naplněná. Jako běžec, který doběhl do cíle. Teď je čas si jen sednout na zem a nic nedělat. Mám zrovna své klidové období menstruace a cítím se nádherně napojená na svou vnitřní podstatu. Jednoduše a prostě věci vím. Mozek šílí a vymýšlí teorie a blbosti a moje vnitřní moudrost se jen usmívá a nic neříká. Slova jsou zbytečná…
A do toho občas pláču. Prostě se uvolní to napětí, které tam léta bylo. Jakoby prostě dokápla jedna kapka do otáčecího vědra, ono se naklonilo a celý obsah se vylévá ven. Až do dna. Úleva. Čisto prázdno. To jediné co potřebujeme k tomu, aby jsme mohli naplnit nějaký prostor něčím novým. Něčím čerstvým. Čistým. Něčím nádherným…
Bože mě se to povedlo! Zvládla jsem to! Jsem zpátky. Zpátky a zároveň na začátku… Jeden díl několikadílné ságy je u svého konce. Zavři knihu, zavři oči a vychutnej si ten pocit Haňulko...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář. Měj krásné dny. Hanka